Tomáš Dvořák (36), trojnásobný mistr světa v desetiboji
Atletiku jsem poprvé vnímal na olympiádě v Moskvě 1980, to mi bylo osm. O tři roky později při mistrovství světa v Helsinkách jsem už byl srdcem „atlet“. Okouzlil mě Edwin Moses. Čtyři sta metrů překážek běžel s rozvázanou tkaničkou. A vyhrál!
Když mě něco zajímá, tak se do toho pustím. Táta nebyl z těch, kdo chodí hrát fotbal. Posadil mě na kolo a řekl: Jeď! Hodil mě do vody - plav! Postavil mě na lyže -lyžuj! Přístup, kterého se držím dodnes. Nejsem oťukávací typ, když něco vidím, tak to chci zkusit se vším všudy. A kolikrát i se všemi následky. Platí to ve sportu i v životě. K lítosti maminky jsem si v Praze zvykl rychle. Jsem adaptabilní, za to mohou rodiče a jejich výchova. Kolikrát jsem je neviděl skoro celé prázdniny, což mě otužovalo, takže jsem přechod zvládl bez problémů. V Otrokovicích jsem nastoupil do rychlíku, celou cestu jsem stál v posledním vagonu a koukal, jak mi v dáli mizí domov. Pak jsem jako vyorané tele vystoupil na Hlavním nádraží v Praze. Než jsem dorazil z tehdejší Leninovy na Julisku, zabloudil jsem. Ale stýskalo se mi jen tři dny.
Vždycky jsem se cítil dobře ve společnosti „zajímavějších“ lidí. Průšvihář jsem nebyl, spíš chytlavý k lidem, kteří rozhodně nepatřili mezi šprty. Ve třeťáku jsem se skamarádil se dvěma propadlíky. Byli o rok starší, světáci. Vymetal jsem s nimi koncerty, ale byl jsem uvědomělý sportovec. Hospody se mi naštěstí vyhnuly, nefandím jim ani teď.
Nejsem člověk, který by chtěl vrátit čas. Kvůli svému lajdáctví jsem maturoval až na podzim. Spolužáci měli svaťák, já dodělával první pololetí. Dneska si říkám, jak jsem mohl být tak blbej. Občas jsem udělal přešlap, ale všechno se dá překousnout.
Kamarádství s Gábinou přerostlo ve vztah, manželství a rodičovství. Potkali jsme se na Slavii. Trenér Váňa tam nebyl a dal dceři instrukce, aby na mě dohlédla a sehnala mi oštěp. Moc mi to s ním nešlo... V tréninkové skupině jsme pak byli dva Dvořáci a s Váňovou jsme chodili do kina a na výstavy. Ne že bychom o ni bojovali, ale zálusk jsme měli oba.
Zdeněk Váňa - trenér a tchán - sehrál v mém životě zvláštní roli. Na tréninku mi nedal nic zadarmo, ale někdy jsem si připadal hodně zvláštně. Když jsem ho přišel požádat o ruku jeho dcery, zažertoval, že si myslel, že jsem k nim po večerech chodil za ním. Pokecat si o tréninku.
Gábina chodníček přede mnou nezametala. Jsem lenivý asi jako každý, ale dlouhodobým trénováním jsem dospěl do stavu, kdy neposedím. V tom mi hodně pomohla, neobskakovala mě, ale naopak zaměstnala. Třeba když se narodily děti. Možná proto jsem vydržel tak dlouho.
Oba se pořád milujeme. Vzali jsme se po šestileté známosti, okroužkovaní jsme dvanáct let, krizí byla spousta. Manželka je Váňová a trenérovi se říkalo „malej vzteklej“. Máme děti, které byly a jsou občas příčinou „krizového vývoje“. Z ženiny strany jde někdy o zbytečný nátlak a já jsem dost tvrdá palice. Ale přijít o ni nechci. Nikdy jsem nelitoval svých kroků na dráze. Jsou momenty, kdy člověka napadne: „Tady to mohlo dopadnout lépe!“ Někdy si říkám, že jsem byl trochu smolař, ale v pozdějším věku jsem zjistil, jaké jsem měl neuvěřitelné štěstí, že jsem při svých zdravotních problémech byl schopen tak dlouho vydržet.
Občas mi přijde divné, co dělám. Sport miluju, ale říkám si, co je to vlastně za činnost? Ale pak za mnou někdo přijde a poděkuje mi za to, co jsem udělal pro naši atletiku. Okamžitě se proberu.
Nikdy jsem si neřekl: „Letos budu mistrem světa!“ Rok 2000 byl jediný v mojí kariéře, kdy mi byla vnucena nějaká ambice. Udělal jsem světový rekord a podlehl jsem myšlence, kdo jiný by měl vyhrát nadcházející olympiádu a udělat přitom 9000 bodů než já?
V Sydney jsem se totálně udolal. Kdybych do olympijského závodu vstupoval s bolestmi, ale ve formě, tak nebyl problém. Bohužel byly bolesti a nebyla forma. Zkazil jsem si to sám, protože jsem se nesoustředil na to, že chci vyhrát, ale na to, udělat body.
Z propadliště mi pomohla manželka. Kvůli své paličatosti jsem si prožil únavový syndrom. Díky Gábině jsem dokázal vypnout, prožili jsme nádherné dva měsíce, kdy jsem na stadion nepáchl. Bolesti ale přetrvávaly, a tak mě v IKEM prolezli od hlavy až k patě. A pak najednou jak to přišlo, tak to odešlo.
Přece ještě nejsem tak starej! Začal jsem trénovat, ale už jsem nebyl s to zařadit se zpátky do skupiny k trenéru Váňovi. A přišel jsem na to, co bylo kamenem úrazu. Když mě začalo něco bolet, říkal jsem si: „Klid a nohy v teple!“ Na mistrovství světa v Edmontonu jsem šel do závodu s vědomím, že mi to dva týdny před startem začalo jít. Troufám si tvrdit, že o světový rekord mě připravila nepřízeň počasí.
Rozpad tréninkové skupiny šel mimo mě. Pro mne je to historická záležitost, s Romanem Šebrlem jsme dnes v pohodě. Byli jsme pod tlakem, řeklo se a napsalo ledacos. Jsem přesvědčen, že na ukončení úspěšné spolupráce byl jiný zájem. Mně to nepomohlo, Romana to nakoplo. Ale nemám jistotu, že kdybychom zůstali spolu, tak by to v mém případě ještě někam vedlo.
Kuřák, astmatik, desetibojař -kupodivu to jde dohromady. Jsem kuřák-ochutnávač, nešlukuju. Znám spoustu sportovců, kteří si zapálí, ale nechci tomu dělat reklamu. Cigareta je uklidňující záležitost. Než bych se cpal antidepresivy, tak si radši zapálím. Pokud jde o astma, lékař mi potvrdil, že kdybych nesportoval, tak by to bylo špatné. Asi bych nebyl dobrý maratonec, ale desetiboj se dal zvládnout. Samozřejmě přišly momenty, kdy mě to dokázalo pořádně sejmout. Desetiboj je slušná řehole. Díky němu jsem vyzbrojen do budoucna. Hned tak mě něco nezastaví a jsem poměrně odolný, co se ran a nástrah života týče.
O autorovi| PETR KOLÁŘ, Autor je publicista na volné noze
