Proč si připomínáme ruské padlé z jara 1945? Odpověď je jasná. Padli za to, abychom tu vůbec mohli žít. Ten důvod vysoce převažuje nelibost, jakou vyvolávají srpy a kladiva coby tehdejší ruské symboly. Jistě, ta armáda nás neosvobodila z touhy po svobodě. Dostala nás z područí Hitlera do područí Stalina. Ale kdo si myslí, že to bylo prašť jako uhoď, ať si poctivě odpoví na zásadní otázku: A co kdyby to dopadlo opačně? Kdyby tehdy vyhráli nacisté?
Kdyby tehdy nacisté vyhráli a uskutečnili všechny své plány, neměli bychom dnes o čem diskutovat, protože bychom tu nebyli. Tohle je elementární úvaha, která zakládá naši obecnou úctu k ruským pomníkům. Rozhodně přebíjí argumenty typu, zda pod tím kterým pomníkem skutečně leží kosti tolika a tolika vojáků Rudé armády.
Dejme tomu, že pod pomníkem v brněnském Králově Poli žádné kosti Rudoarmějců nejsou. Pro právní puntičkáře to mění dost. Mění to charakter vojenského pohřebiště v prostou symboliku. Mění to charakter ruského spolurozhodování o pomníku, srpu i kladivu na něm. Ale mění to něco na historických faktech? Ani náhodou.
Předpisoví puntičkáři se rádi vozí na detailech, ale často to něčím smrdí. Poukazují na to, že krematoria v Osvětimi jsou jen poválečné repliky (jak by také nebyly, když originály ustupující nacisté zničili). Na to, že Romové v koncentráku v Letech umírali jen kvůli špatné hygieně (jako by se v těch podmínkách koncentrovali dobrovolně). Na to, že pod pomníkem v Králově Poli nenašli žádnou kost (máme snad překopat široké okolí?). Mohou to myslet i dobře, ale pro puntičkářství jim uniká smysl oněch obětí.
Čtěte „Pomník se srpem...“ na straně 3
