Dnes o tom, že bez úplatků není
prodej zbraní možný Bývaly časy, kdy jsme obrněné transportéry (tanky, stíhačky, děla...) nedováželi, ale naopak vyváželi, a to po stovkách a tisících. Každý historik, který se zbrojními obchody trochu zabýval, ví, že bez masivního podplácení to nikdy nešlo.
Tak třeba zbrojní obchody Škodovky v meziválečném období v Jugoslávii. Antonín Klimek již před lety ukázal, že na výplatní pásce Škodových závodů byly desítky vedoucích jugoslávských činitelů počínaje králem Alexandrem I. přes jeho ministry a dvořany až po armádní velitele. Ti nejdůležitější dostávali milionové sumy, a to s vědomím československé vlády. Někteří byli při získávání peněz velmi rafinovaní. Ministr financí a pozdější jugoslávský premiér Milan Stojadinović (1888–1961) třeba ve své funkci prosazoval do smluv se Škodovkou nepřijatelné podmínky a za jejich odstranění požadoval další peníze. „Byl tak hamižný,“ píše Klimek, „že neváhal zajet inkognito do Prahy vymáhat na generálním ředitelství koncernu finanční sumy.“ Díky těmto praktikám a kartelovým dohodám s dalšími výrobci byla Škodovka po dvacet let téměř monopolním dodavatelem dělostřelecké výzbroje a munice do Jugoslávie.
Po roce 1948 se toho zase tak mnoho nezměnilo. Všeobecně rozšířené klišé říká, že komunistické Československo dodávalo zbraně jen spřáteleným režimům a za nevýhodných podmínek. Opak je však pravdou. Omnipol měl vždy v oblibě především solventní zákazníky. K získání zakázek používal stejné praktiky jako předválečná Škoda. Většinou šlo o tajné provize ve výši 2–3 procenta z hodnoty kontraktu, které byly vyplácené rozhodujícím činitelům. Vzhledem k tomu, že zbraně byly vyváženy na úvěr, pojišťoval se Omnipol tím, že vyplácení provize vázal na včasné splácení dluhu. O konkrétní příklady také není nouze: např. v letech 1967–1969 dodalo Československo do Maroka, tedy výrazně proamerické země, 79 tanků, 100 obrněných transportérů, 30 samohybných děl a další materiál za více než 22 milionů dolarů. Rozhodující maročtí činitelé z toho dostali dvě procenta.
Pro historika je na celém skandálu kolem nákupu obrněných transportérů Pandur překvapivá pouze výše sumy určená na úplatky. Zatímco Škodovka před válkou platila z velkých obchodů jedno procento, Omnipol po válce dvě až tři, nyní je potřeba k získání zakázky sedm procent. To může svědčit o několika věcech: mohla se přiostřit konkurence či je těžší uzavírat kartelové dohody. Nebo, což je pravděpodobnější, jsou dnešní politici nenasytnější a je třeba si jich zavázat více. V nahrávkách, které pořídil skrytou kamerou reportér Mladé fronty Dnes Janek Kroupa, to říká bývalý zástupce firmy Steyr Wolfgang Habitzl celkem jasně: „Musíte mít pokryty obě strany, protože nevíte, jak to dopadne po volbách.“ Vše nasvědčuje tomu, že „tajné provize“ rakouská firma vyplatila přinejmenším oběma velkým stranám a Unii svobody, jejíž ministr obrany kontrakt po prohraných volbách a těsně před svým odstoupením podepsal.
Na závěr by se hodila nějaká moralita, jako že kdo bere úplatky, ten se zblázní. Historická lekce je ale jiná: kdo chce prodávat zbraně, ten se bez úplatků neobešel a neobejde. „To nedělám za kafe,“ říká druhý zástupce Steyru Herwig Jedlaucnik na dotaz Janka Kroupy po dalších informacích. Politikům to kafe stačí také jenom v pohádkách.
***
Pro historika je na skandálu kolem nákupu obrněných transportérů Pandur překvapivá pouze výše sumy na úplatky
O autorovi| Petr Zídek, redaktor Orientace
