Národ chtěl věřit tomu, že má po letech, kdy mu vládl lumpenproletariát, skutečné vůdce, a reformní komunisté si domýšleli, že by snad i mohli do té role dorůst.
Ve skutečnosti ovšem měli pramálo společného s národem, který si po letech buzerace nepřál nic jiného než si žít po svém. Byli to loajální synové své strany, kteří si nedovedli představit svět bez pokroku a komunistické ideologie a lavírovali mezi společností dožadující se všech „buržoazních“ svobod a Moskvou, která žádala totéž, ale v opačném gardu. Mysleli si, že to skoulí s národem i s Moskvou. Ale když je Moskva jako neschopné situaci zvládnout hodila přes palubu, udělali oni totéž s národem, ačkoli dějiny jim poskytly řadu šancí zachovat se jinak.
Největší promarněnou šancí pro reformní komunisty byl samotný 21. srpen 1968. Místo aby se reformní komunisté postavili do čela národního odporu, přijali roli mouřenínů a pomáhali Moskvě pacifikovat českou veřejnost, aby poté, co odvedli svou špinavou práci, byli nadřízenými odstaveni. Jejich cesta do dějinného zneviditelnění vyvrcholila při 1. výročí ruské okupace, kdy Alexander Dubček, spolu s Černíkem a Svobodou, podepsal tzv. pendrekový zákon, jenž umožňoval masové represe a postihy protestujících občanů, kteří skandovali Dubčekovo jméno.
Trapný hrdina Dubček
Dějiny byly reformním komunistům ale natolik nakloněny, že jim nabídly ještě další šance k rehabilitaci. Když se po roce 1969 ocitly na ulici statisíce spolustraníků, nikoho z „vůdců“ jara nenapadlo vytvořit z této armády postižených organizovanou opoziční sílu. Věrnost straně, která je nakopala do zadku, byla opět silnější.
Tragédie reformních komunistů coby elity národa, která sotva se zrodila, změnila se ve frašku, ale nebyla zdaleka u konce. Jakmile byla s Michailem Gorbačovem spuštěna v Rusku perestrojka, českoslovenští reformní komunisté ožili - začali číst ruské noviny a snít o své rehabilitaci. Když v roce 1987 Gorbačov při návštěvě Prahy prohlásil, že rok 1968 je vnitřní záležitost Československa, a podpořil tak de facto tuzemské skalní komunisty, bylo to pro ně ohromné zklamání. Ve své bohorovnosti byli přesvědčeni o tom, že je snad omilostní někdo druhý - nikdy jim nedošlo, že by se měli před národem a dějinami rehabilitovat sami. Místo, aby se alespoň v samém závěru frašky režimu otevřeně postavili, zmohli se jenom na tradiční zákulisní intrikování.
Dubček, který na „přání“ StB, potažmo ÚV KSČ, po celou dobu normalizace nevystrčil nos z okna svého bratislavského bytu, se ještě v létě 1988 odmítl podepsat pod petici za vězněného Ivana Jirouse, ačkoli mu ze strany režimu vůbec nic nehrozilo - ostatně jako po celou dobu normalizace. Naopak -kdyby ho skalní komunisté pozvali zpět do vlády, tak by to s vděčností přijal a vysypal si kýbl popele na hlavu.
O to trapnější bylo, když si pak tento reformní komunista dělal po listopadu nároky na prezidentský post, a když bylo rozhodnuto, že prezidentem bude Václav Havel, tak se tento člověk rozplakal. S Alexandrem Dubečkem vstoupily do Československa antidějiny - v souvislosti s ním nelze mluvit ani o zradě či o selhání, ani o okupaci atd., protože to jsou termíny z dějin nebo z literatury, kde vystupují a jednají postavy: Dubček byl ale nic, usměvavý aparátník, který mohl dát v sázku snad jen svůj sentimentální cit k SSSR.
Klaus je hnusný a nebezpečný politický intrikán
Nejnovější vojenské angažmá Moskvy na Kavkaze někteří komentátoři přirovnávají k ruské okupaci Československa v roce 1968. Vést podobné paralely není úplně přesné, ale jedna podobnost s rokem 1968 je zřejmá: dvojaký postoj současné české reprezentace k ruskému agresorovi. Nemalá část politiků ČSSD projevuje vůči počínání Kremlu, který už zase naplno sní své imperiální sny, nemístnou blahosklonnost, a pak je tu křídlo otevřeně kolaborantské.
Prezident Václav Klaus z nové eskalace letité, ba staleté agrese Ruska proti svobodomyslným národům na Kavkaze obvinil Tbilisi. Slovy, že odpovědnost Gruzínců za vyvolání války je „neoddiskutovatelná a evidentně fatální“, zvedl ve střední Evropě ruku ulízaný pionýr, který žaluje výchovnému ústavu v Moskvě: Až budete chtít zase vyučovat poslušnosti národy střední Evropy, můžete se mnou najisto počítat. Současný prezident se přiřadil k nejhoršímu druhu tuzemských kolaborantů dopředu, jako byli v roce 1968 Kolder, Biľak a Indra. Václav Klaus je hnusný a nebezpečný politický intrikán.
Ve skutečnosti ovšem měli pramálo společného s národem, který si po letech buzerace nepřál nic jiného než si žít po svém. Byli to loajální synové své strany, kteří si nedovedli představit svět bez pokroku a komunistické ideologie a lavírovali mezi společností dožadující se všech „buržoazních“ svobod a Moskvou, která žádala totéž, ale v opačném gardu. Mysleli si, že to skoulí s národem i s Moskvou. Ale když je Moskva jako neschopné situaci zvládnout hodila přes palubu, udělali oni totéž s národem, ačkoli dějiny jim poskytly řadu šancí zachovat se jinak.
Největší promarněnou šancí pro reformní komunisty byl samotný 21. srpen 1968. Místo aby se reformní komunisté postavili do čela národního odporu, přijali roli mouřenínů a pomáhali Moskvě pacifikovat českou veřejnost, aby poté, co odvedli svou špinavou práci, byli nadřízenými odstaveni. Jejich cesta do dějinného zneviditelnění vyvrcholila při 1. výročí ruské okupace, kdy Alexander Dubček, spolu s Černíkem a Svobodou, podepsal tzv. pendrekový zákon, jenž umožňoval masové represe a postihy protestujících občanů, kteří skandovali Dubčekovo jméno.
Trapný hrdina Dubček
Dějiny byly reformním komunistům ale natolik nakloněny, že jim nabídly ještě další šance k rehabilitaci. Když se po roce 1969 ocitly na ulici statisíce spolustraníků, nikoho z „vůdců“ jara nenapadlo vytvořit z této armády postižených organizovanou opoziční sílu. Věrnost straně, která je nakopala do zadku, byla opět silnější.
Tragédie reformních komunistů coby elity národa, která sotva se zrodila, změnila se ve frašku, ale nebyla zdaleka u konce. Jakmile byla s Michailem Gorbačovem spuštěna v Rusku perestrojka, českoslovenští reformní komunisté ožili - začali číst ruské noviny a snít o své rehabilitaci. Když v roce 1987 Gorbačov při návštěvě Prahy prohlásil, že rok 1968 je vnitřní záležitost Československa, a podpořil tak de facto tuzemské skalní komunisty, bylo to pro ně ohromné zklamání. Ve své bohorovnosti byli přesvědčeni o tom, že je snad omilostní někdo druhý - nikdy jim nedošlo, že by se měli před národem a dějinami rehabilitovat sami. Místo, aby se alespoň v samém závěru frašky režimu otevřeně postavili, zmohli se jenom na tradiční zákulisní intrikování.
Dubček, který na „přání“ StB, potažmo ÚV KSČ, po celou dobu normalizace nevystrčil nos z okna svého bratislavského bytu, se ještě v létě 1988 odmítl podepsat pod petici za vězněného Ivana Jirouse, ačkoli mu ze strany režimu vůbec nic nehrozilo - ostatně jako po celou dobu normalizace. Naopak -kdyby ho skalní komunisté pozvali zpět do vlády, tak by to s vděčností přijal a vysypal si kýbl popele na hlavu.
O to trapnější bylo, když si pak tento reformní komunista dělal po listopadu nároky na prezidentský post, a když bylo rozhodnuto, že prezidentem bude Václav Havel, tak se tento člověk rozplakal. S Alexandrem Dubečkem vstoupily do Československa antidějiny - v souvislosti s ním nelze mluvit ani o zradě či o selhání, ani o okupaci atd., protože to jsou termíny z dějin nebo z literatury, kde vystupují a jednají postavy: Dubček byl ale nic, usměvavý aparátník, který mohl dát v sázku snad jen svůj sentimentální cit k SSSR.
Klaus je hnusný a nebezpečný politický intrikán
Nejnovější vojenské angažmá Moskvy na Kavkaze někteří komentátoři přirovnávají k ruské okupaci Československa v roce 1968. Vést podobné paralely není úplně přesné, ale jedna podobnost s rokem 1968 je zřejmá: dvojaký postoj současné české reprezentace k ruskému agresorovi. Nemalá část politiků ČSSD projevuje vůči počínání Kremlu, který už zase naplno sní své imperiální sny, nemístnou blahosklonnost, a pak je tu křídlo otevřeně kolaborantské.
Prezident Václav Klaus z nové eskalace letité, ba staleté agrese Ruska proti svobodomyslným národům na Kavkaze obvinil Tbilisi. Slovy, že odpovědnost Gruzínců za vyvolání války je „neoddiskutovatelná a evidentně fatální“, zvedl ve střední Evropě ruku ulízaný pionýr, který žaluje výchovnému ústavu v Moskvě: Až budete chtít zase vyučovat poslušnosti národy střední Evropy, můžete se mnou najisto počítat. Současný prezident se přiřadil k nejhoršímu druhu tuzemských kolaborantů dopředu, jako byli v roce 1968 Kolder, Biľak a Indra. Václav Klaus je hnusný a nebezpečný politický intrikán.
