Před sto sedmdesáti lety dokončil Josef Jungmann vydání svého monumentálního Slovníku česko-německého. Pracoval na něm sám dvacet let, převážně ve svém volnu. Dnešní odborné týmy s milionovými rozpočty, počítači a veškerým potřebným zázemím se Jungmannovu tempu nedokážou ani přiblížit.
Je říjen roku 1839, vydávání Slovníku právě skončilo a šestašedesátiletý Josef Jungmann, momentálně děkan filozofické fakulty a nastávající rektor pražské univerzity, odmítá dědičné povýšení do šlechtického stavu. V uplynulých čtyřiceti letech svého veřejného působení, během nichž nakonec dokázal prosadit svůj ambiciózní kulturně-jazykový program, ztratil mnohé. Jediného dědice, některé přátele a známé, nejlepší léta naplněná slovníkářskou robotou. Původně ale žádný slovník psát nechtěl.
Na počátku 19. století bylo mezi příznivci češtiny celkem běžné, že si vytvářeli a vzájemně půjčovali sbírky slov, slovních spojení a citátů. Pro dnešní slovníkáře a jejich vydavatele dost děsivá představa. Čeština měla čerstvě za sebou lítostivé období plné pasivity, obran a přežívání v pozici outsidera mezi jazyky vědy, vyšší kultury a úřední administrativy. Slovníky uplynulých pěti století byly převážně překladové, málokdy se dočkaly většího uplatnění, nezřídka zůstávaly pouze v rukopise. Teprve Josef Dobrovský zavedl novou metodu, zachovávanou ostatně dodnes, a to uvádět pouze doložená slova. Sám psal jen latinsky a německy, prosadil archaizující tvaroslovnou normu, popsal sice zásady tvoření slov, ale ke vzniku neologismů a snahám „uměle“ dotvořit slovní zásobu pro vyšší komunikační sféry byl skeptický.
„Ten výborný jazyk tak hojný jest“ Najednou ale přichází ctižádostivý překladatel Jungmann, který udělá všechno pro to, aby mohl zanedlouho dokázat, že „ten výborný jazyk tak hojný jest“. Jeho horečná činnost, která vyvrcholí vydáním Slovníku, strhává ostatní vlastence a rozšiřuje jejich řady. V letech 1800-1804 pracuje na překladech, ve skutečnosti adaptacích, Miltonova Ztraceného ráje a Chateaubriandovy Ataly, tak aby nezneuctil „vznešenou báseň všedním jazykem“. Jako plně zaměstnaný litoměřický profesor však ve svém volnu dělá mnohem víc. Už od roku 1799 si zapisuje nová slova, dostává sbírky slov od jiných a probírá se staršími lexikony.
Po celou dobu hledá někoho, komu by svůj materiál předal. Marně. Až do roku 1812 tak využívá čím dál tím víc nepřehledné poslední vydání Tomsova slovníku, které včetně vevázaných listů celé popíše novými výpisky a koncepty budoucích hesel. Dochované přípravné materiály jsou dnes spolu s celým Slovníkem přístupné na internetu (www.slownjk.cz). Rok 1813 je pro Jungmanna zlomový. Přechází na systém excerpčních lístků a začíná psát hesla od písmene A. Přeměna vědeckého a literárního jazyka není ale ještě zdaleka u konce.
Krátce po přesídlení do Prahy, ač stále zaměstnán výukou na gymnáziu, pokračuje v psaní článků o potřebě uplatnění češtiny ve všech společenských vrstvách a funkcích a plánuje českou vědeckou encyklopedii. Roku 1816 ale ještě čeština nemá dost odborných termínů. Mezitím se však otevírá možnost povinné výuky češtiny. Jungmann proto připravuje Slovesnost, příručku literární teorie a stylistiky, doplněnou antologií textů všech druhů a žánrů, podporuje vznik odborných prací přinášejících novou terminologii, spoluzakládá předchůdce Národního muzea (1818) a také první vědecký časopis Krok (1821). Mezi léty 1823 a 1825 navíc intenzivně pracuje na bibliografické Historii literatury české a vedle toho, prakticky v ústraní, vytváří Slovník.
Příliv nových slov je nezvladatelně živelný. Nastal čas uvážlivého výběru toho, co se osvědčilo v jazykové praxi, standardizace odborného názvosloví a regulace neužitečných jazykových výbojů. Pomáhá v tom i nově založená Matice česká (1831), jejímž prvořadým úkolem je však vydávání českých knih, také slovníků. Jungmannova slovníkářská práce vrcholí.
Kromě dočasné pomoci dvou opisovačů byl však na všechnu úmornou práci sám, navíc se zátěží školních i úředních povinností a s omezením v podobě vleklých zdravotních potíží. Vzrůstající zájem vlastenců i úžas nad jazykovou materií však Jungmanna podnítily k nepředstavitelným výkonům. Za léta 1817 až 1819 postoupil k písmenu H, v září 1821 dospěl k L, během devíti dalších let až do poloviny písmene S. Navzdory zběsilému pracovnímu tempu se obával, že dílo nestihne dokončit. Na podzim 1831 dosáhl násloví U, za další čtyři měsíce došel až k heslu „ves“. Krátce před Vánocemi 1833 byl rukopis Slovníku konečně hotov.
Během pouhých dvaceti let tak vznikl slovník (vydaný v pěti dílech od září 1834 do října 1839), který obsáhl, v různých proporcích, slovní zásobu češtiny od samých počátků až po nejnovější současnost. Na 4689 stranách jsou bohatě strukturovány významy asi 176 tisíc hesel, které ilustruje přibližně 400 tisíc dokladů. Více než vhodná záminka pro patetickou manifestaci národního společenství.
Vždyť jeho mateřský jazyk - po půlstoletí cílevědomého snažení předních představitelů - plně dostačuje ve všech oblastech dorozumívání. Tak jako ostatní jazyky s plynulým vývojem. Poslední slovník vyšel před půl stoletím Nejvýraznější proud současné české lexikografie má převážně akademický ráz, významnou podporu státu a bohatou historii. Moderní slovníkářská práce je dnes plně profesionalizovaná, zaměstnává desítky specialistů a využívá nejnovějších technologických možností. K největším pokrokům posledních let patří stamilionové textové banky neboli jazykové korpusy. Přesto nás od vydání posledního velkého výkladového slovníku dělí bezmála půl století. Jak mohl Jungmannův Slovník vzniknout za neuvěřitelných dvacet let a proč dnes nikdo nevyhlíží nový lexikon češtiny tak jako naši předkové ten jeho?
Jak ukázal příklad (dnes prakticky neznámého) desetisvazkového česko-německého slovníku (1878-1906) F. Š. Kotta, který obsáhl neuvěřitelných 350 tisíc hesel, úspěšné slovníkové dílo musí napříště vypadat úplně jinak. Mělo by mít promyšlenou koncepci, přiměřený rozsah, co nejkratší lhůtu vydávání a být co nejvíc dostupné. Jasné požadavky, kterým bohužel v úplnosti nevyhověl žádný z výkladových slovníků 20. století, ač byly zpracovány početnými kolektivy.
Počátky týmového slovníkářství souvisejí se vznikem Kanceláře slovníku jazyka českého (1911), předchůdkyně dnešního Ústavu pro jazyk český (ÚJČ). Z ní (od roku 1946 z ÚJČ) vzešly naše hlavní výkladové slovníky: Příruční slovník jazyka českého (1935-1957, 250 tisíc hesel), Slovník spisovného jazyka českého (1960-1971, 192 tisíc hesel) a Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (1978, 45 tisíc hesel). V ÚJČ dodnes existují dva kolektivy slovníkářů: pro lexikografii novodobou a historickou. V druhém jmenovaném vzniká - dočasně pozastavený - Staročeský slovník v návaznosti na nedokončený lexikon Gebauerův (1903-1916, A-N). Ukázkový případ díla vydávaného vědci pro vědce, tak aby podnětná práce na něm zbyla i pro mnoho generací jejich následovníků. Ani nedávný přesun směrem k internetovému publikování neodstranil hlavní překážku širšího využití, a sice vzdálenost formy a tvarosloví starého jazyka.
Zdá se, jako by rozšíření počtu autorů a přesun pod záštitu oficiální instituce prospívalo ze všeho nejméně výsledkům takové práce. Nejen ve srovnání s Jungmannem, publikovaným během pěti let, vycházejí dlouho (Příruční slovník 23 let, Slovník spisovného jazyka českého 11 let, Staročeský slovník více než 100 let), často v průběhu vydávání upravují koncepci a především naplňují mnohem častěji vědecké ambice než přání uživatelů. Příruční slovník jazyka českého i Slovník spisovného jazyka českého sice získaly Státní cenu Klementa Gottwalda, ne náhodou je ale v popularitě předstihl praktický Trávníčkův (a Vášův) Slovník jazyka českého (1934-1937), jakkoli nebyl bezchybný.
Dodnes si jazykovědci nevědí rady s tím, proč se u nás nikdy nerozvinul zvyk samozřejmého nahlížení do slovníků (tak jako např. ve Francii) a proč si největší oblibu získala strohá Pravidla českého pravopisu. Pravopisná hrubka však ve škole snižuje známku, v dospělosti je zdrojem posměchu, zatímco chybování ve významech, vazbách či výslovnosti vede „pouze“ k nedorozumění. To jsme ochotni tolerovat.
Hledání důvodů, proč to nejde Vývoj akademické lexikografie za posledních dvacet let charakterizují dvě prazvláštní tendence. Tou první je hledání důvodů, proč (ještě) není možné připravovat nový slovník, a druhou vyvíjení aktivit, které k vytvoření slovníku nikdy nepovedou. Přešlapování na místě nebo kroky špatným směrem umožňuje především slabý zájem neinformované veřejnosti, která dostává šanci poznat užitečnost slovníků jen jednou za několik generací. Bohemistika kromě toho dnes bohužel nemá popularizátory typu Jiřího Grygara nebo Václava Cílka, o účinných formách popularizace ani nemluvě.
Počátkem devadesátých let začali odborníci z ÚJČ a univerzit shánět podporu pro tzv. počítačový fond češtiny, který měl umožnit vznik nových slovníků, jazykových příruček a korpusů. Jak se později ukázalo, skutečným cílem bylo spíše vytvořit všem zúčastněným lepší pracovní podmínky pro moderní způsoby zkoumání jazyka. Na Filozofické fakultě UK přesto vznikl Ústav Českého národního korpusu (1994), který začal vytvářet a spravovat, z dnešního pohledu nákladně a málo efektivně, rozsáhlé jazykové sbírky dat. Za autentická data jsou tak mnohdy vydávány pracovní a konverzemi poškozené verze textů, za původní jazyk (zejm. v tvarosloví) potom texty opravované redaktory a korektory podle „zastaralé“ kodifikace. Zájem tohoto pracoviště na zdlouhavé a náročné přípravě nového výkladového slovníku však nikdy nebyl velký, namísto toho se dodnes orientuje na přípravu atraktivních, „rychloobrátkových“ titulů (frekvenční slovníky obecné i autorské). Výhradně statistický pohled na jazyk navíc svádí k ukvapeným závěrům, zvlášť když ne všechno bývá v jazyce vyjádřeno doslovně (opisy, metafory atd.), případně vůbec (v češtině např. podmět). Tradiční slovníkářské pracoviště v ÚJČ se v devadesátých letech dostalo do slepé uličky prací na slovnících neologismů. Patrné je to na existenci (běžné) slovní zásoby, resp. významů, které nejsou zachyceny ani ve slovnících nových slov, ani v těch klasických.
Teprve před pěti lety, kdy stát trochu nečekaně podpořil lexikografickou činnost velkým rozpočtem (133 milionů na sedm let), už nebylo možné přípravu slovníku dále odkládat. V roce 2011 bohužel ještě nemá být hotový slovník, ale pouze databáze roztříděného dokladového materiálu v rozsahu o málo větším, než jaký má jednosvazkový Slovník spisovné češtiny. Snad proto, že už se na práci nepodílejí čelní představitelé oboru, nejsou známy žádné bližší zprávy o postupu prací. Ani ucelená koncepce díla nebyla dosud oficiálně publikována. Pokud by měl být slovník dokončen spolu s novou akademickou gramatikou češtiny, nebylo by to před rokem 2025.
V posledních letech se tak alespoň začínají objevovat elektronické podoby starších slovníků a databází, většinou dostupné i přes internet. Slabé povědomí širší veřejnosti však dokládá, že se tak děje převážně neoficiálně, nekoordinovaně, s rozporuplnou kvalitou obsahu i vyhledávacích možností a v neposlední řadě bez ohledu na důležitost jednotlivých děl.
Na rozdíl od knihoven, encyklopedických domů a třeba církví se česká akademická lexikografie za posledních 100 let navenek nijak nezměnila, ne tak čeština, která by se dnes nevešla ani do desetinásobku Příručního slovníku. Pokud brzy nedojde ke spolupráci uživatelů, kteří jazyk tvoří, a lexikografů, kteří ho popisují, bude obsahem budoucích slovníků jen to základní, co rodilí mluvčí znají, a nikoli to zvláštní, osobité, co je skutečně zajímá. Internet je dnes oboustrannou branou k informacím nejrůznějšího druhu a de facto jedinou budoucností lexikografie jako takové.
Josef Jungmann neměl k dispozici žádné počítače, roční rozpočet ve výši desítek milionů, a proto ani kolektiv spoluautorů. Na vydání Slovníku vynaložil veškeré své úspory, pracoval sám, po zaměstnání, ve svém vlastním volnu. Přesto dokázal za pouhých dvacet let dokončit rukopis velkého díla, které během dalších pěti let, bez jakéhokoli prodlení, vyšlo tiskem. Vedle toho připravil Slovesnost, Historii literatury české, překládal z osmi jazyků, organizoval. Každý den musel napsat asi 23 slovníkových hesel, tj. 8422 za rok. Odpověď na otázku, jestli by dnes byl Jungmann spíše ředitelem Ústavu pro jazyk český, nebo dekorovaným organizátorem dokončeného internetového slovníku češtiny, je tak, zdá se, nasnadě.
***
Vývoj akademické lexikografie za posledních dvacet let charakterizují dvě prazvláštní tendence. Tou první je hledání důvodů, proč (ještě) není možné připravovat nový slovník, a druhou vyvíjení aktivit, které k vytvoření slovníku nikdy nepovedou.
Dodnes si jazykovědci nevědí rady s tím, proč se u nás nikdy nerozvinul zvyk samozřejmého nahlížení do slovníků (tak jako například ve Francii) a proč si největší oblibu získala strohá Pravidla českého pravopisu
O autorovi| Jiří Lebeda bohemista Autor (* 1981) je bohemista, iniciátor a spoluautor internetové verze Jungmannova slovníku
