Vinohradská Mirellie se stejně jako její starší sestra v Bubenči prezentuje jako mediterranean restaurant, tedy podnik specializující se na středozemní kuchyni. Co to ale v praxi znamená? Jídelní lístek sice čítá i bez denní nabídky téměř 120 položek, ovšem řecké, provensálské či třeba španělské speciality v něm budete hledat marně. Nenajdete dokonce ani typické pokrmy z Chorvatska či ostatních částí bývalé Jugoslávie, odkud pocházejí majitelé i drtivá většina personálu Mirellie. Místo toho nabízí takřka výhradně otřepané italské evergreeny jako ossobuco či boloňské špagety.
Hlavním lákadlem Mirellie mají být ryby a plody moře. Nechala jsem se tedy obsluhou zlákat na tataráček z lososa, byť to není zrovna středozemní ryba. Čekání na něj a na partnerovo vitello tonnato jsme si krátili prohlídkou měkce osvětleného interiéru vyvedeného ve vkusné kombinaci krémové s tmavě hnědou a efektně nasvícenými lahvemi vína.
Počáteční příznivý dojem nám naneštěstí vydržel pouze do předkrmu. Už na první pohled bylo jasné, že můj losos je nasekaný příliš nahrubo, takže kalibr nedá dostatečně vyniknout chuti a vláčnosti rybího masa. To se ovšem už při prvním soustu projevilo jako podružný problém. Tučné a mdlé maso totiž naprosto evidentně pocházelo z lososí líhně, nikoliv z divoké ryby. Dobrá, namítnete; co čekám za 180 Kč? Na to mám jen jedinou odpověď: pokud chcete vařit levně, nenabízejte jídlo jako tatarák - ať už lososí, či hovězí - který stojí a padá s kvalitou použité suroviny. Partnerovo vitello tonnato (180 Kč) - studené telecí plátky přelité tuňákovou omáčkou na bázi majonézy - bylo o něco lepší, ale stále mělo na míle daleko čemukoliv, co by vám naservírovali v té nejskromnější taverně v Itálii. Pravé vitello tonnato se má v tuňákové zálivce macerovat nejméně 24 hodin, aby se obě chutě dokonale zasnoubily a telecí maso neztratilo nic ze své šťavnatosti. To v Mirrelie bylo suché a celkem mdlé. Dojem nezlepšil ani bílý chléb, jehož vzhled i chuť nápadně připomínaly chlebíčkovou veku z konzumu.
Tuňákové fiasko Při vzpomínce na hlavní chod se dodnes otřásám. Můj tuňák na grilu (335 Kč) se nedá označit jiným slovem než fiasko. Když už si dám v pražské restauraci mořskou rybu -což činím velmi zřídka - nečekám sice, že se mi bude ještě mrskat na talíři, ale za 335 korun mám myslím právo na alespoň relativně čerstvou surovinu. To, co mi naservírovali v Mirellie, mělo v nákroji jásavou barvu žvýkačky Pedro a konzistencí se blížilo spíš lisovaným drtinám než tuňákovi. To, že bylo filé uvnitř syrové, je v pořádku, ale ten zvláštně jasný odstín růžové opravdu nebudil dojem čerstvosti. Co se chuti týče, moc vám toho nepovím. Žádnou jsem totiž nezaregistrovala. Kdybych tento pokrm ochutnávala naslepo, možná bych ani neuhodla, o jaký živočišný druh se jedná. Jsou tu jen dvě možnosti: buď ryby v Mirellie lavírují měsíce v mrazáku, nebo je kuchař kupuje od nějaké obří rybí farmy, kde do nich perou bůhvíjaké preparáty na podporu růstu, až maso úplně ztratí chuť.
Ossobuco mého partnera (390 Kč) bylo sice podušené do měkka, ale jinak ze všeho nejvíce připomínalo obávanou univerzální hnědou omáčku ze školních jídelen. Nešla v ní vystopovat ani mrkev, ani řapíkatý celer, ani nasekaná rajčata, natož pak bílé víno, tymián či bobkový list - zkrátka ingredience, které k této milánské pochoutce neodmyslitelně patří. Vrcholem všeho bylo, když partnerovi místo inzerované polenty přinesl číšník jako přílohu bramborovou kaši. Když jsme ho na tento nedostatek upozornili, kaši přímo z talíře ochutnal, uznal, že se jedná o omyl - a odešel. A už se nevrátil. Ani s polentou, ani s omluvou. Šarmantní přístup, co říkáte?
Po této zkušenosti jsme k dezertnímu menu přistupovali s krajní obezřetností. Při jeho sestavování už majitelům evidentně došla ona „středozemní“ inspirace, takže nějaké tiramisu, neřkuli baklavu, na něm nenajdete. V bláhové naději, že čokoládou se snad nedá nic moc zkazit, jsme sáhli po profiteroles a čokoládovém soufflé s vanilkovou zmrzlinou (obojí po 75 Kč). Tentokrát jsem dopadla trochu lépe než partner, jehož profiterole byly vlažné a duté, ačkoliv normálně mají být plněné zmrzlinou a prudce osmažené. Korunoval je čokoládový sirup z lahve. Moje soufflé docela ušlo až na to, že to vlastně nebylo žádné soufflé, nýbrž obyčejná čokoládová buchta s teplou náplní. Podtrženo sečteno, odcházeli jsme rozladěni a o 2300 Kč lehčí.
Druhá šance Zvědavost nám ale nedala, a tak jsme se za pár dní vrátili vyzkoušet ještě těstoviny. Celkový dojem byl i díky jinému číšníkovi tentokrát lepší, ale mýtus, že na těstovinách se nedá nic zkazit, rozhodně vyvrátil. Penne se zeleninovým ragú (175 Kč) byly příliš měkké a plavaly v přemíře fádní omáčky, jíž jasně vévodila chuť konzervovaných rajčat. Rizoto s hráškem a hovězí svíčkovou (185 Kč) chutnalo lépe, ale rýže byla zase na skus příliš měkká a trochu vodnatá. Vyhrály to jednoznačně tagliatelle s lanýžovým krémem (210 Kč); ty jediné by mi stály za návrat.
Na Mirellie mi nejvíce vadí, že se staví do role rafinovaného podniku, aniž by se skutečně snažila o osvětu českých chuťových pohárků. Myslím, že si za své peníze přece jen zasloužíme trochu víc. Snad si to většina z nás už brzy uvědomí a konečně přestane tolerovat předražené podniky s pseudoregionální kuchyní.
***
gurmánská bomba překvapivě dobré průměr nic moc raději se vyhnout
Recenze je nezávislá, náklady platí výhradně redakce Lidových novin
Mirellie
Celkový dojem
Korunní 23
Praha 2
Tel.: +420 222 521 814
www.www.mirellie.cz
Po-Ne 11.00-23.00
Milena Brejchová
recenzentka restaurací
