Editor Jan Šulc má rád písničkáře. Téhle své náklonnosti dal „v práci“ průchod až po letech, jako by si ji povolil až poté, co se odbydou zásadnější věci. Z jeho doslovů a zmínek v rozhovorech je znát, že tohle je jeho radost. Rozhodnutí „vydat Nohavicu“ má v sobě kus vášně a emoce. Nohavicovi nikdo nevezme popularitu, zvláště u publika, jež se k němu přiklonilo po „zpopovatění“ na albu Divné století. Nikdo mu nemůže upřít občasné pronikavé rýmy a gagy. Ale ukazovat jeho texty jako kus literatury, komentovat ho jako význačného českého básníka naší doby? To je tedy nápad. Texty mnoha dobrých písní obecně ztrácejí na papíře auru. A Nohavica, při své lidovosti a chuti vidět na publiku efekt hned, dávno rezignoval na hlubší literární průzkum možností: je popový hříčkař, i když převádí Mozarta. Právě úroveň a hloubka, jakou Torst v české literatuře po léta odhaluje a oceňuje, je pro Nohavicovo rýmování, opuštěné zde svým autorem-interpretem, smrtícím kontextem.
Dobří editoři žijí v odpovědném spojenectví s texty, o nichž jsou přesvědčeni, že by měly být vydány. Aby byl obraz písemnictví a tvorby v dané době úplný, poskytují svou péči i menším a druhořadým autorům: ani slabší básník by neměl být zapomenut. U Nohavici asi nemusíme mít strach, že by byl málo dokumentován, ale pravda, kniha textů tu chyběla. Jeho vydavatelé tak poskytli písničkáři místo v kontextu dalších autorů zacházejících se slovem: pro historii je to možná dobře, ale samotnému Nohavicovi tak poskytli nedvědí službu.
O autorovi| PAVEL KLUSÁK, hudební publicista
