Vadí vám, že Ďáblova bible, původem z českých Podlažic, je opečovávána ve švédském muzeu, a ne v Praze? Pokud ano, patříte k menšině. Když byla vystavena v Praze, nikdo její vrácení nepožadoval. Někteří spíše žasli, že její virtuální podoba na švédském webu má i český text. Zkuste to ale říci třeba Egypťanům. Ti teď žádají po Německu, aby jim vrátilo bystu královny Nefertiti.
Proč zrovna Nefertiti? Protože je to fetiš. I ten, kdo o starém Egyptě neví vůbec nic, zná její podobu z pohledů i cigaretových krabiček. Proč zrovna teď? Protože Berlín otevřel rekonstruované muzeum, které ji vystavuje. Ale zřejmě hlavně proto, že Egypťan Farúk Husní neuspěl při volbě šéfa UNESCO. Už těsně poté obvinil Egypt z krádeže památek Francii a teď míří atak na Německo.
Památky se krást nemají. A jde-li třeba o mumii, vězme, že to není jen exponát, ale též lidský ostatek. Ale shodneme-li se na tom, že jde o památku, kterou je třeba uchovat, je prioritou uchování. Pak řekněme rovnou, že Ďáblova bible měla větší šanci na přežití ve Švédsku než v Česku, stíhaném převraty. A že královna Nefertiti má větší šanci v Berlíně než ve světě islámu, kde po lidských zobrazeních pasou militanti. Sochám Buddhy v Bámjánu byla na nic ochrana UNESCO, když na ně talibové vyrukovali s dynamitem.
