PRAHA „Jsem moc ráda, že mi Fero Fenič umožnil vypadnout z role poslankyně a zahrát si dva dny na filmovou hvězdu,“ svěřila se hned na úvod Magda Vášáryová. Elegantní dáma, které by nikdo nehádal, že letos oslaví šedesátiny, v Praze uvedla své čtyři snímky.
Přiznala se, že dva z nich nikdy neviděla, což pro ni není nic mimořádného, neviděla řadu svých filmů, nikdy prý po tom neprahla: „Z filmu Jižní pošta jsem viděla jen kousky, když jsem točila postsynchrony, Soukromé životy také neznám. Víte, natočila jsem asi sto dvacet inscenací, na čtyřicet televizních filmů a asi padesát filmů pro kina – těch bylo více českých než slovenských – ale neměla jsem kdy to všechno vidět a ani jsem po tom netoužila.“
Ve výběru Febiofestu, kde figurovaly tři slovenské filmy – Jižní pošta, Soukromé životy a Tichá radost – nemohl chybět nejlepší český film všech dob Marketa Lazarová, v němž vytvořila Magda Vášáryová titulní roli. Během své pražské návštěvy si našla čas, aby si v doprovodu svého manžela Milana Lasici prohlédla výstavu věnovanou tvorbě Františka Vláčila.
„Už jsem toho v životě viděla hodně, ale tak úžasnou výstavu věnovanou filmovému tvůrci jsem ještě nezažila. Je opravdu mimořádná, ačkoli František Vláčil by asi brblal, on byl nesmírně skromný a neměl rád pocty,“ připustila Vášáryová.
Přiznala, že jejímu naturelu byla mnohem bližší temperamentní Maryška z Postřižin, která do sebe dokázala bez mrknutí oka obrátit půllitr piva a spořádat mísu zabijačky, než plachá, tragická Marketa. Režisér Menzel prý odhalil její pozitivní vztah k jídlu při jednom soukromém obědě, jinak by jí roli v Postřižinách prý nenabídl.
„Nikdy jsem nebyla vyzáblá chudinka, jaké jsem zprvu hrála. Ostatně nehlásím se k žádným postavám, které jsem hrála, postavy jsou umělé konstrukce, ale hlásím se k lidem, s nimiž jsem pracovala,“ uvedla Vášáryová. Nicméně takřka po každém natáčení se vždy znovu zapřísahala, že s hraním končí: „Režiséři jsou manipulátoři, a i když si jich hluboce vážím, pracovat s nimi bylo velmi obtížné a s těmi nejlepšími jako Vláčil, Menzel nebo Jakubisko, to bylo vůbec nejhorší.“ Herectví si zvolila za svou profesi vlastně z nouze, když měla v minulém režimu problémy vykonávat svou profesi socioložky. Po roce 1989 pak divadelní prkna i natáčecí plac definitivně opustila a úspěšně se věnovala dráze velvyslankyně, nejprve v Rakousku, později v Polsku.
Přesto se letos v lednu objevila zpráva, že se Magda Vášáryová vrací na scénu. Zprávu zveřejnila paradoxně ona sama: „Jako místopředsedkyně parlamentního výboru pro kulturu a média musím vědět, co se kde šustne, a navštěvuji kulturní akce v regionech. Takhle jsem narazila na ochotníky v Senici, kteří připravovali Shakespearova Romea a Julii v záhoráčtině. Půl roku to zkoušeli, pak měli odehrát dvě představení a konec. Chtěla jsem jim pomoci,“ vysvětlila poslankyně. V představení přijala roli mastičkářky, která prý pronese asi pět vět. Nicméně efekt to mělo obrovský: „Úspěch byl veliký, podívat se přišli všichni z dalekého okolí, novináři přijeli až z Česka a zastupitelstvo uvolnilo pro ochotníky peníze.“
Jako politička se dnes Magda Vášáryová snaží mimo jiné prosadit větší podporu kultury: „Rozdělení republiky jsem těžce nesla i proto, že jsem se bála, že slovenská kultura přijde o desetimilionový trh. A to se také stalo.“
Pro současnou slovenskou kinematografii vidí jako podstatné určit pravidla rozdělování peněz, které jsou ve fondu na podporu filmů: „V malé zemi se snadno stane, že si peníze rozděluje mezi sebou malá skupinka lidí. Pak bychom potřebovali dobré scénáře a hlavně dobré dramaturgy, především ti slovenskému filmu chybí.“
Magda Vášáryová se stále věnuje svým vášním – hudbě a literatuře. Libuje si, že na Slovensku dozrála nová generace operních pěvců, a energii do žil jí vždy vlije divadelní představení mentálně postižených, které čas od času navštěvuje v Banské Bystrici: „Je to neobyčejný zážitek, který bych přála každému.“
***
Filmy Magdy Vášáryové na Febiofestu: Marketa Lazarová (1967) Režie: František Vláčil – historická freska Tichá radost (1985) Režie: Dušan Hanák – psychologická studie Jižní pošta (1987) Režie: Stanislav Párnický – příběh z poválečného Slovenska Soukromé životy (1990) Režie: Dušan Hanák – společenské drama
