Vydáme se mezi cihlové tovární domky a já poprvé a naposledy v Pekingu procházím místem, kde se divoce a přirozeně rozpíná příroda a řvou cikády. Výtvarníci, kteří tu žijí, tomu říkají Továrna na blesky. Za rok možná areál zbourají, možná se v něm umělci udrží. Vystoupáme do patra haly, kde je slyšet jen bublání vody v čajové konvičce. Do prostoru Strakova ateliéru vystupují ze zdí stejně rozměrné malby. Bující květiny, malované důmyslnou tušovou linkou, několikametrové akvárium s červenou rybkou, gigantický rozmáčklý komár a především obdivuhodná prasečí srdce. „Měl jsem období květin, pak mě štvali komáři, tak jsem je pozoroval. Pak jsem objevil tahle srdce. Číňané jsou tím zaskočeni. Vidí dokonalou, tradiční techniku tušové malby, ale téma tradici tak vzdálené, až jim to přijde morbidní. Viděl jsem srdce na trhu a zaujala mě svou barvou a tvarem.“ Červenošedý kus masa s cévami se v několikametrové verzi náhle jeví jako něco krásného.
Jiří alchymisticky přelévá a vylévá čaj pchu-er. Kolem nás na zemi se prostírají rozpracované malby, obrovská ptačí pera.
Vzpomíná, jak jsem ho asi před osmi lety potkala jako mírně excentrického, roztržitého člověka, který po Praze chodil v kostýmu z konce 19. století a klapal vysokými černými kozačkami. Během let se proměnil. V Pekingu se z něj stal koncentrovanější, tišší člověk, zcela obklopený výtvarnem a čínskými umělci. Z jejich reakcí je patrné, že je Jiřího tušomalba výjimečná. Z čínské kultury si vybral noblesní a zároveň užitečné prvky. Když rozevře svůj velký vějíř, jako by vystoupil z tušové malby. „Nechávám si každoročně ušít patnáct obleků a pak nemusím celý rok řešit, co si vezmu na sebe. Je mi v tom příjemně a mohu v tom jít kamkoliv od domova po vernisáž. Jen si občas zdejší myslí, že dělám bojová umění.“
* Vystudoval jsi v Praze sinologii a v Pekingu tušovou malbu. Už víc než deset let žiješ v Číně a jen částečně v Čechách. Jak k tomu všemu došlo?
Můj otec, ač žádný intelektuál, si budoval obrovskou knihovnu. Byly tam i knížky z 60. let, jako Moderní čínské malířství a Čchi Paj-š’, tam jsem objevil, jak je tušová malba krásná. Už na střední škole mi říkali Čchi Paj-š’, tedy oni to vyslovovali jako Čipajš. Šel jsem na sinologii, abych se dostal na pekingskou akademii, což se nakonec podařilo. Po studiu jsem v Číně překládal a taky strávil neuvěřitelný rok v Destě v Hu-nanu.
* O tom kolují pěkné historky...
Číňané rozkradli českou továrnu, protože ji Češi vedli od desíti k pěti, já byl jejich poslední tlumočník. Nebylo na výplaty a čínská strana dělníkům říkala, to ti Češi. Nakonec nebylo už ani na elektřinu a tři dny v týdnu výroba stála. S odpojením proudu se však přišlo na to, že jsou na něj nelegálně napojeny okolní slumy, kde bydlela většina dělníků. Nikdo o tom do té doby nevěděl a dělníci to brali jako samozřejmost. Takže když se vypnula fabrika, vypnuly se i boudy a to dělníky rozčílilo. Vzali svíčky a klacky a lomcovali s mřížemi u továrního vchodu. Druhý den se čínské vedení dušovalo, že už se to nebude opakovat. Ale opakovalo a hrozilo, že si to někdo pěkně odskáče. Tak jsme si v noci sbalili saky paky a tajně za kuropění běželi s kufry na nádraží.
* Kde jsi potkal svoji ženu?
Na pekingské akademii. Měla stojan vedle mě. Když jsem se vracel do Prahy, rozhodla se jet se mnou a vzala náš vztah velice vážně. Hned jsme se vzali. Čechy pro ni samozřejmě byly šok, ale oceňuje, jak je u nás krásná příroda, čistý vzduch, klid, není tam ten šílený společenský a finanční tlak jako v Pekingu.
* Existuje ještě dohazování manželů a manželek?
Na venkově ještě ano. V provincii Kuan-si jsem navštívil svatbu, kde nevěsta byla koupená a ještě se neviděli. Tatínek ženicha si stěžoval, jak vše podražilo, že za nevěstu musel dát 20 tisíc jüanů. Před dvěma lety proběhl Čínou skandál, když z nemocnice mizely mrtvoly dívek. Skupovávala je jistá banda, která je pak prodávala do rodin, kde zemřel nedospělý nebo svobodný syn. Ten zvyk se jmenuje pchej-can. Dívku pak pohřbili spolu s ním, aby měl synek na onom světě manželku.
* Jak to, že v zemi, která si prošla tak zásadním komunistickým experimentem, pověry přežívají?
Na Tchaj-wanu se společnost přirozeně zmodernizovala a zvyky prostě odumřely. Tady komunisti tradici potlačovali. Všichni na ni měli zapomenout. A právě tím, jak se tradice uměle překryly, tak všechny bizarní zvyklosti neměly možnost se proměnit a vymizet.
* Ale zvyk preferovat syna nad dcerou už se v Pekingu nepěstuje.
V Pekingu už ne, tady je to teď téměř naopak, lidé chtějí mít holčičku. Ale na jihu na synovi ještě stále lpí. Čím je člověk bohatší, tím více si přeje syna. Bohatý podnikatel by si sice mohl dovolit zplodit syna jako druhé dítě s toutéž ženou a vše mu platit, ale mohlo by to na něj vrhnout stín, protože v Číně pořád platí politika jednoho dítěte a úřady se na rodiny s víc potomky dívají nelibě. I podnikatel totiž potřebuje politickou podporu a dvě nebo tři děti by mu mohly situaci zkomplikovat. Tak to řeší různě, třeba rozvodem, aby mohl mít další manželku a syna, nebo er-naj, neoficiální druhou manželku, s níž zplodí syna bokem.
* Proč se vlastně tolik řešíval syn? Jen proto, že dívka odešla do rodiny svého muže, a tak se nemohla starat k stáru o rodiče?
Je to i kultem předků. Dcera odešla a jen syn se staral o oltář, kam kladl dary, a jeho rodina se na onom světě měla dobře. Také platilo, že když byl syn povýšen, měla se rodina v podsvětí lépe. Když rodina vymřela po mužské linii, duchům předků nezbylo než bloudit podsvětím.
* Je zvláštní, že jsou v Číně pořád takové rozdíly mezi severem a jihem...
Sever je tradičně sídlo moci, seveřané vždy byli pomalejší, rozvážnější, zatímco jižané byli divočejší, více tam kvetl obchod a většina změn přicházela z jihu, i revoluční hnutí ve 20. století. Moc na severu vyhlašovala změny, ale na jihu, kam její vliv tolik nedosahoval, pověry a lidové tradice přežívají.
* Jaké vzdělání dostává váš syn? Přece jen čínské se od českého dost liší.
To ano. Od září půjde do druhé třídy v Praze. Bude tam asi půl roku, potřebuje si oživit češtinu. Kdyby bylo po mém, studoval by jen v Česku, ale my potřebujeme být tady. Zatímco v Praze si ve škole dost hrají, tady do dětí učitelky valí spoustu informací a většinu se učí klasickým drilem. V Pekingu dorazil odpoledne domů naprosto zavalený domácími úkoly. Nakonec jsem za učitelkou došel, ať ho tolik nepřetěžuje, že se s ním ještě navíc učím česky. Můj čínský přítel mi říkal, ať to tak neberu, že i oni to přežili, ale čínský model opravdu není ideální. Zdejší mezinárodní školy jsou bohužel nesmyslně drahé. Navíc bydlíme vlastně na předměstí. Ony i normální základní školy tady vyjdou člověka draho. - - -Jiřímu zazvoní telefon, volá mu jistý významný pekingský malíř. Jiří začne obcházet ateliér, po čínském způsobu překotně mluvit do telefonu a obšírně děkovat. Malíř mu z přátelství nechal vyrýt pečetě a zve nás na čaj. Domluví se, že za patnáct minut vyrazíme. Jiří se posadí a v klidu znovu nalévá čaj. „Můžeme vyrazit až za půl hodiny, to je takový čínský model.“ - - -
* V Číně lze žít izolovaně v komunitě expatů nebo se přizpůsobit a vplout do čínského života. Ty jsi zvolil druhou variantu...
David Sehnal, český sinolog, tvrdí, že nezná nikoho, kdo by se tak přizpůsobil jako já. Přizpůsobit se vlastně znamená, že se člověk dokáže naprosto vcítit do mentality a pochopit ji. Ale okolí člověka pořád bere jako cizince, a navíc v hloubi duše mám zachované západní modely. Číňané jsou strašlivě pragmatičtí, ve všem. Evropan pořád hledá ideální řešení, Číňan ne, bere vše, jak to právě teď je, jak je to právě teď výhodné.
* Jak tě místní vnímají?
Jak kdo. Nějaký vidlák, který mě tu potká na ulici, se zděsí, kouká a neví, co si myslet. Pro své umělecké okolí jsem kamarád a nikdo neřeší, jestli jsem jiný. Tušomalíři mě respektují. Zpočátku sice dávají najevo svou převahu a sypou na člověka fráze o čínské kultuře, ale když jim člověk ukáže, že se v ní a historii Číny vyzná, tak oni pochopí, že se nemusí chvástat. Ale vloni jsem potkal v centru Pekingu staršího pána, vysokoškolského profesora, který mě zastavil a chtěl se pořád bavit anglicky. Pak jsme přešli do čínštiny a on mi začal vysvětlovat, že dělám velkou chybu. Prý hraješ si na Číňana oblečením, ale nepochopil jsi čínskou kulturu. Tak jsem mu vysvětlil, že můj čínský oděv je jen zábava, na kterou jsem si zvykl. Začal se rozčilovat, jak je to směšné. Asi mu stouplo do hlavy, že umí anglicky. Ve skutečnosti to ani žádné čínské oblečení není, je mandžuské.
* S čínským nacionalismem už je zřejmě nutné do budoucna počítat.
Číňané si vždycky mysleli, že jsou kulturním centrem světa. Ale pak celé 19. a 20. století dostávali za uši a od opiových válek si nesou strašně velký mindrák. Když jsem tu byl v roce 1991, nikdo nebyl tak nafoukaný, sebevědomý, lidé byli mnohem nejistější. Ale ekonomický boom nacionalismus podnítil. V lidech je spousta sebevědomého optimismu. Nepochybují. Vláda je politicky nekompromisní, ale povoluje podnikání a tržní ekonomiku, takže se tu lidé uchýlili k nepokrytému konzumu. Historické filmy v televizi jsou tak nadupané propagandou, že to nemá obdoby. Nemine týden, aby v čínské televizi neběžel film o napadení Číny Japonci, kteří tam vystupují jako lidské zrůdy.
* Nemá tedy okolí za zlé tvé paní, že si nevzala Číňana?
To ne, oni pořád cítí k cizincům jistý obdiv a jsou zdvořilí. Její rodině to bylo jedno. Hlavně že se provdala. - - -Na návštěvě u malíře jsme vypili nesčetně šálků čaje a malíř neustále nabízel Jiřímu cigarety, zvyk na důkaz přátelství. Nabádal Jiřího, aby maloval menší formáty, lépe se prodávají. Pak odcházíme do nedalekého bytu Strakovy rodiny. Světlý a vzdušný byt zdobí rozmalované obrazy paní A Čchin. V jednom z pokojů nelze přehlédnout nazdobený oltářík. Ze zdi nad oltářem na nás shlíží tvář tibetského lamy. - - -
* Jsi buddhista?
Snažím se tak žít. Ono teď vůbec hodně umělců objevuje buddhismus. Tibetský lamaismus. A mezi prosté Číňany se šíří také. Teď jde o to, jak na to vláda zareaguje. Falungong dopadl špatně, přitom žádnou velkou duchovní hloubku neměl, je to spíše zdravotní a meditační cvičení. Jakési noviny chybně popsaly učení falungongu a nechtěly uvést opravu. Po čase následovalo ono pověstné shromáždění deseti tisíc příznivců, které vládu vyděsilo, a tak proti nim tvrdě zasáhla.
* Jaké je úskalí v životě s Číňankou?
Klasický střet kultur. U nás jsou partneři rovnoprávnější, mají jistou finanční nezávislost i své soukromí. V čínském tradičním svazku to tak není. Muž reprezentuje rodinu navenek, ale manželka má v rukou naprosto veškeré finance. Číňanky potřebují pocit bezpečí. Pořád ještě panuje názor, že když ji muž opustí, ona tím bude společensky diskvalifikovaná a bude si hůř hledat partnera. Takže musí mít pocit bezpečí, které jí zajistí vlastní finance od muže. Čím víc, tím lépe.
* Existuje něco, co tě tu ještě překvapí?
V poslední době se začalo mluvit o ekologii. Tady to však zatím znamená, že máme parčík, který je uklizený a vyšperkovaný nápisy, a vedle toho teče říčka, kde se korytem valí hnusná šedo-hnědo-fialová kaše. Někdy mi žena říká, že vlastně nemám Čínu rád, když ji pořád kritizuji. Jenže já o tom mluvím právě proto, že ji mám rád. Chtěl bych, aby se tu lidem dařilo, aby byla Čína normální, dobrou zemí.
O autorovi| NORA GRUNDOVÁ nora.grundova@lidovky.cz
