Na podzim roku 1938 nastoupila Zuzana do první třídy. Ve školní lavici ale dlouho nezůstala. V červenci 1939 ji maminka vypravila na nádraží, kde byl Wintonův vlak. Ve zmatku se Zuzana ztratila, a když se objevila, seděla v kupé s dívkou, která měla na identifikačním štítku kolem krku stejné jméno. Lze se jen domnívat, jak se to stalo. „Těžko si to dovedu vysvětlit, ale s odstupem času si říkám, že rodiče byli schopní i zabít, aby své dítě dostali do vlaku,“ říká Zuzana.
Bohatá rodina, která se jí v Anglii ujala, představovala úplně jiný svět. „Uvažovali takhle: nejdřív jsou Angličani, pak koně, psi, služebnictvo a pak cizinci. Tak to prostě v jejich společenské vrstvě bylo. Byl tam cítit distanc. A proč si mě vzali k sobě? Tenkrát za války se říkalo, každý by měl něco udělat pro vlast, tak to prostě udělali, z pocitu povinnosti.“ Rodiče Zuzany, kteří měli štěstí, že nakonec také skončili v Anglii, přijeli dceru navštívit po půl roce jejího pobytu. „Už jsem s nimi neuměla mluvit, češtinu i němčinu jsem zapomněla. Malé dítě se prostě řeč naučí hrozně rychle a taky hrozně rychle zapomene,“ vysvětluje Zuzana. Po dvou letech v noblesním světě stříbrných podnosů a decentních úsměvů si Zuzanu vzali rodiče zpátky k sobě.
V roce 1944 Zuzanu poslali do internátní české školy, kde byla i řada jiných dětí z Wintonova vlaku. Po válce se Zuzana s rodiči vrátila do Prahy. „Lidé mi vyčítali: ‚My jsme trpěli a tys byla v Anglii.‘ Tohle jsem slýchala od úplně cizích lidí, kteří o mně nic nevěděli.“ Jen co se stačila rozkoukat, už se blížila další změna jménem komunismus, která by znamenala další problémy. Rodiče Zuzany chtěli odjet, dokud je čas, ale ona cítila, že už musí zůstat doma. Tak trochu natruc se v sedmnácti vdala.
Nicholas Winton udělal něco výjimečného a Zuzana se snažila být také nápomocná. Chtěla být dobrovolnicí v motolské nemocnici, ale zdraví jí to nedovolilo.
***
My jsme trpěli a ty jsi byla v Anglii. Tohle jsem slýchala od lidí, kteří o mně nic nevěděli
