130 let

Nejdůležitější je být spokojený s prací

Česko

Petr Sís (59), spisovatel, ilustrátor, tvůrce animovaných filmů

Puberta je rozporuplná. Můj tatínek byl filmař. Jako dítě jsem ho velice obdivoval a chtěl být jako on. Ovšem jen do té doby, než jsem spadl do puberty. To jsem najednou viděl všechno strašně kriticky. Říkal jsem si, vždyť ty jeho filmy jsou komerční, vůbec ne tak umělecké, jako třeba Antonioniho. Teď se mi to vrací. Mám čtrnáctiletého syna a šestnáctiletou dceru a hormony s nimi pěkně mávají. Jednou jsou milí, jindy nesnášenliví. Až teď si uvědomuju, jak jsem musel své rodiče dohánět k šílenství já. Často kvůli mně nemohli spát a trápili se.

Nemám rád konflikty. Nejsem přísným otcem, asi proto, že jsem zapomnětlivý. Až teď mě napadá, že otec během mé puberty hodně točil filmy v zahraničí, a tak nade mnou nemohl držet bič, proto jsem docela brzy začal objevovat kouzlo bigbeatových večírků.

Sláva s člověkem zatočí. V době, kdy jsem v Praze studoval Vysokou školu umělecko-průmyslovou, mi Šimek s Grossmanem nabídli, abych se stal diskžokejem v divadle Sluníčko. Najednou jsem byl obdivován. Dostával jsem za diskotéku 350 korun, což tehdy bylo měsíční prospěchové stipendium. V Mladém světě se dokonce objevovaly inzeráty od jakýchsi děvčat, že hledají chlapce na seznámení, značka „á la Petr Sís“.

Byl jsem občas arogantní blbec. V Anglii jsem udělal spousty rozhovorů, měl jsem pořad v rozhlase, pouštěl jsem desky a o hudbě jsem pak začal i psát, protože jsem ji miloval. Reakce byly většinou nadšené, některé lidi jsem prý dokonce inspiroval, Míša Pavlíček to říká dodnes. A když jsem napsal o někom kriticky, chtěl mě samozřejmě zbít. Dnes se divím, kde se ve mně brala ta jistota, domýšlivost a arogance. Ale mládí už je takové, to je jeho ohromná výhoda.

Ctižádost je dobrá vlastnost, ale důležitější je pocit štěstí. Tatínek mi vštěpoval, že musím něčeho dosáhnout, být úspěšný, chtít, aby mě pořád něco hnalo dál. Stanovil téměř nesplnitelnou metu, ale nikdy mi neřekl, co tím ve skutečnosti myslel. Já sám své děti nikam netlačím, ono úplně stačí, jak je tlačí okolní svět. Dceři jsem řekl, že je lepší být šťastnou servírkou než nešťastnou profesorkou nebo umělkyní. Pochybuju o sobě pořád. Jako umělec o sobě pochybuji neustále. To je osud umělců - zejména těch českých. Snažím se ale nebabrat v minulosti, i když žít přítomností je někdy hodně těžké.

Jak jsem emigroval. V roce 1982 jsem legálně odjel do Ameriky. Měl jsem točit animovaný film pro olympiádu v Los Angeles. Pak Sovětský svaz se svými satelity účast sportovců na hrách zrušil a mně nařídili, abych se okamžitě vrátil do Československa. Jenže já dostal šanci natočit klip k písni Boba Dylana, a tak jsem si pobyt pořád prodlužoval. Klip se v MTV bohužel nelíbil. Myslel jsem si, že když se v Americe proslavím, pak mě třeba komunisti doma nezavřou. Jenže se mi to nedařilo, nikdo nechtěl moje filmy. Proto jsem se pustil do knížek.

Nejdřív jsem maloval vejce. Ze začátku jsem neměl do čeho píchnout, nikdo moje obrázky nechtěl, tak jsem pro jednu sběratelku maloval vejce. Bylo jich tolik, že jsem je už nenáviděl. Po mnoha letech mě zavolali lidé z American Egg Association (Americká asociace vajec - pozn. red.), kteří organizují Velikonoce v Bílém domě, a vyzvali mě, abych udělal vejce pro Billa Clintona. Přišlo mi to absurdní, ale prezidenta Clintona jsem obdivoval, tak jsem se do toho pustil.

Tohle je svobodná země, řekli mi funkcionáři z American Egg Association, a tak vám nemůžeme nařizovat, co na to vejce máte namalovat. Ale bylo by fajn, kdyby tam byly nějaké vlastenecké motivy. Tak jsem je tam dal, a vejce pak se vší parádou donesl do Bílého domu. Šli jsme tam celá rodina, chyběl jen Matěj, kterému bylo šest měsíců, tím pádem neměl doklady a nemohl být prověřen tajnou službou.

Moje dobrá víla byla Jacqueline Kennedy-Onassisová. Za symbolický dolar pracovala jako editorka dětských knih v nakladatelství Doubleday. Měl jsem štěstí. Potkal jsem ji tam, a díky ní vlastně vznikla kniha o Praze Tři zlaté klíče. Byla to její poslední publikace, kterou jako redaktorka připravila před svou smrtí.

Co je komunismus? Ptaly se mě děti pořád dokola. Neuměl jsem jim pořádně vysvětlit, v jaké jsem vyrůstal době, že tehdy děti vybíraly peníze na Koreu a Vietnam, hrály si na sovětské pionýry, nesmělo se nikam cestovat a dospělé za jiný názor zavírali do vězení a do uranových dolů. Proto jsem napsal a nakreslil Zeď.

Nepokládám se za Američana. Amerika je nádherná země se skvělou ústavou. Jsem Čech s americkým pasem, ale sám sebe pokládám spíše za světoobčana a doufám, že časem budeme všichni světoobčany. Možná že se jednou vrátím domů.

Nejdůležitější v životě je být spokojený s prací. Pořád mě moje práce baví. Čím jsem starší, tím víc mně ale dochází, jak moc rychle čas utíká - rodiče mi už zemřeli, děti se pomalu chystají vylétnout z hnízda a já, jakkoli je miluji, jim nesmím bránit. Někdy jsem hrdý na to, co jsem udělal, když se podívám zpátky. Ale nakonec po mně zůstanou stejně jen stohy pokreslených a pomalovaných papírů, které třeba jednou někdo spálí. Takže, podle mého, potřebuje člověk mít především naději.

Kniha Petra Síse Zeď vyšla před pár dny v novém dotisku

Autor:
  • Vybrali jsme pro Vás