ROZHOVOR BEZ OTÁZEK
Máma měla číslo na předloktí. Narodil jsem se pět let po válce. Rodiče byli rozvedeni a vyrůstal jsem s mámou, která jako jediná ze sedmnáctičlenné rodiny přežila nacistické lágry. O židovství nemluvila, ale na předloktí měla vytetované číslo z Osvětimi. Časem se mi k tomu číslu přidalo slovo „Žid“: jako šifra tajemství, které však v dětství nemělo žádný další obsah. Snažil jsem se ho najít, četl všechno, co mělo vztah k Židům. A cítil jsem, zvlášť o prázdninách, jak je naše rodina na rozdíl od rodin spolužáků zoufale malá.
Duklistou proti všem. Já byl asi vůbec spíš minoritní. Miloval jsem fotbal. V Dejvicích kdekdo fandil Spartě. A my bydleli 300 metrů od Julisky, kde hrála Dukla. Nikdo ji neměl rád a já ve svých deseti letech nevnímal, že to má co do činění s komunistickou vojnou. A tak jsem navzdory posměškům fandil Dukle a hrál v jejích mládežnických mužstvech.
Bez sportu bych se dodnes těžko obešel. Je to vynikající výbava pro život: člověk se musí překonat, něčeho se zříct, dřít a přitom třeba ocenění nechat jinému. Ale hlavně sport učí prohrávat, i nespravedlivě. Našel jsem daší identitu. Když mi bylo sedmnáct roků, došlo k šestidenní válce. Arabské země hrozily Izraeli vyhlazením, v Rudém právu vycházely hnusné články. A máma plakala, najednou bez obvyklé opatrnosti říkala, že je to jako za Hitlera. S úzkostí jsem myslel na mně neznámé Izraelce a poprvé jsem si jasně uvědomil, že náš dejvický židovský osud má širší souvislost.
Po okupaci jsem měl o komunistickém režimu jasno. Ještě pod vlivem pražského jara jsem místo na medicínu šel na žurnalistiku, ale přišla normalizace a živit se po škole v médiích nepřicházelo v úvahu. Měl jsem štěstí, že mě vzali do nakladatelství pro děti Albatros. Jako redaktor jsem tam strávil patnáct let, mezi samými slušnými lidmi. V judaismu jsem nalezl nový svět. Ještě před Chartou 77 jsem poznal dnešního vrchního rabína Karola Sidona, kterého jsem obdivoval jako spisovatele. Nesměl publikovat, prodával v trafice. S ním jsem se začal učit hebrejsky, navštěvovali jsme bohoslužby a jak jsem textům začal rozumět, život se mi proměnil. Od cizinců jsem získal komentáře k Tóře a najednou se mi otevřel úžasný svět nábožensky praktikujícího Žida. A nejen mně. Na obci se tehdy utvořila skupina mladších lidí, kteří žili židovstvím a vůbec spolu drželi. Přátelství z té doby trvají dodnes.
Ženil jsem se ve Staronové synagoze. Na židovské obci jsem se seznámil i se svou budoucí ženou Hanou. Poprvé jsme se viděli, když jí bylo 16 a mně 29. Víte, jak se to zpívá v písni Klementajn: „Byla krásná, byla milá, byla chytrá, zkrátka fajn.“ Později mi řekla, že hned jak mě viděla, věděla, že se vezmeme. Tak se stalo tři dny po jejích 18. narozeninách, v srpnu 1981 ve Staronové synagoze. Byla to tam první svatba po více než deseti letech. Manželka je výtvarnice a ilustrátorka, jsme spolu 29 let a narodily se nám dvě skvělé dcery. Všem třem jsem za společná léta moc vděčný. Bez nich bych toho spoustu nepochopil.
Větší rodinu jsem poznal až po svatbě. U manželčiných rodičů, Ivana a Heleny Klímových, se scházeli disidenti, někdy jsem byl při tom, když četli své práce. Zažil jsem návštěvu Philipa Rotha, Williama Styrona či Johna Updikea. K manželčině tetě, muzikoložce, a strýci, synagogálnímu kantorovi, jsme zase chodili zpívat židovské písně. Tak vznikl dodnes existující soubor Mišpacha neboli Rodina.
A pak už se samozřejmě ozvala StB. Někdy to bylo směšné – třeba když mi sdělili, že jsem coby sionista, který je ve spojení s militantními katolíky vedenými Václavem Bendou, podezřelý z vykradení skladu zbraní. Jindy mi při výslechu ukázali policejní fotku zavražděného muže a řekli, že takto končí ti, kteří se zapletou do kriminálních kšeftů provozovaných ve Staronové synagoze. Ale nejnepříjemnější bylo to, co následovalo, když jsem v únoru 1989 napsal protest proti omezování židovského života u nás, který se dostal do médií na Západě. Kromě mě a manželky ho podepsalo dalších 23 členů obce. Izrael si zaslouží pochopení. Po pádu komunistického režimu jsem s rodinou strávil čtyři roky v Izraeli jako český diplomat. Izrael je úctyhodná země. Musí se vyrovnávat s neustálým nepřátelstvím, šedesát let trvající válkou. Zápolí se suchem. Přijímá nové přistěhovalce. A přitom úžasně ekonomicky roste. Je neštěstí, že Izrael nemá partnera, který by opravdu chtěl mír. Že to Evropa nechce chápat, je pro mě velké zklamání. Vlastně existuje zatím výjimka: Česká republika. Na Židovské muzeum jsem hrdý. Pracuji v něm posledních patnáct let. Pečujeme o věci lidí, které nacisté zavraždili, jsme vlastně stále v dotyku se zkázou. A teď je ještě nutné hájit oběti před neonacisty a vysvětlovat, že Židé si holokaust nevymyslili. Na druhou stranu: muzeum ukazuje i velikost židovské kultury, její přínos životu v Čechách a na Moravě. K tomu ostatně přispívá i švagr. Koupil zdevastovanou synagogu v Hartmanicích na Šumavě, získal peníze na její opravu a dnes je tam krásná expozice.
Jak prožívám své židovství. V posledních letech se věnuji publicistice, často na židovské téma, i když mi vyšly i knížky – výběr z fejetonů, židovské pohádky Osm světel, odborné statě ve sbornících. Chci v psaní pokračovat, ale jinak než dosud. Své židovství také neprožívám stejně jako dřív. Ne snad v rozporu s tradicí, ale zřetelně si uvědomuji, že náboženství, víra a duchovnost nejsou totéž.
Stvoření pokračuje každý den. Judaismus má za to, že stvoření neskončilo, že pokračuje v našich činech, že jsme Boží pomocníci. Člověk by neměl ničit, co má svou dokonalou harmonii, a současně svět – a k tomu patří i vztahy – přetváří. K tomu mě napadá, co řekl chasidský mistr rabi Írele ze Strelisky: „Nebojím se, že budu souzen, že jsem nebyl takovým prorokem, jako byl Mojžíš. Bojím se, že budu souzen, že jsem nebyl takovým Írelem, jakým Írelem jsem měl být.“ Na druhou stranu však, jak praví jiný chasidský mistr, rabi Nachman z Braclavi: „Celý svět je jako úzký most. Hlavní je se nebát.“
***
Do 8. listopadu můžete v Císařské konírně Pražského hradu navštívit výstavu ke 400. výročí úmrtí rabiho Löwa, kterou pořádá Židovské muzeum v Praze a Správa Pražského hradu.
