Festival v Avignonu znamená ve Francii pro divadlo bezpochyby totéž, co pro film Cannes. I v zahraničí má avignonský festival, jehož 62. ročník je nyní v plném proudu, pověst impozantního svátku divadla, mety, ke které se podobné akce vztahují v celé Evropě. Nutno říct, že svým způsobem marně.
AVIGNON (od zpravodajky LN ve Francii) Řekne-li se, že Avignon žije divadlem, může to vyznít jako to nejbanálnější klišé, ale do města přijíždí přes sto tisíc diváků a desítky souborů, které jsou součástí off programu. Město se doslova proměňuje ve fórum pod otevřeným nebem a je polepené divadelními poutači, co chvíli vám někdo vtiskne do ruky pozvánku na svoje „výjimečné“ představení. A to ani nemluvě o desítkách umělců, kteří na každém volném prostranství předvádějí krátké ukázky ze svých produkcí a snaží se nalákat diváctvo.
Do hlediště nejdůležitějšího avignonského „divadla“ – na čestný dvůr Papežského paláce – se vejde aspoň dva tisíce diváků a prakticky každý večer je vyprodáno. Určitá možnost dostat se na představení ale existuje vždycky, a tak skoro do desáté hodiny večerní, kdy se začíná, se stojí fronty a ti, na které se nedostalo, do poslední chvíle mávají cedulkami s nápisem – koupím dva, jeden lístek. „Třicet procent diváků se rekrutuje z regionu, ostatní jezdí z celé Francie a mnoho je jich ze zahraničí. Co v Avignonu opravdu funguje každý den a velmi přirozeně, jsou diskuse. Odehrávají se po představeních nebo v době jim vyhrazené. Jsou charakteristickým prvkem festivalu, často vznikají i spontánně, však také nikdo nemusí stihat poslední metro, je léto a času je dost,“ říká jeden ze spoluředitelů festivalu Vincent Baudriller. Festival (letos od 4. do 26. července) si od svých počátků v roce 1947 uchoval jednu velkou devízu – díky relativně nízkým cenám lístků (například ve srovnání s jinými honosnými přehlídkami, jako je třeba Salcburk) zůstává přístupný co nejširšímu publiku. Tak byl koncipován jeho zakladatelem režisérem Jeanem Vilarem a to mu zůstalo. Však také slavný zakladatel v prvních ročnících značně prodělal a teprve angažmá Gérarda Philipa (1951) do Kleistova Prince Homburského a do Cida znamenalo zvrat v návštěvnosti.
Nejprogresivnější z divadelní Evropy Současný Avignon je od konce 60. let v souladu s Vilarovými představami založen na úzké spolupráci se zahraničím a to se týká jak koprodukcí s jinými festivaly, tak konkrétních umělců. Od roku 1966, kdy Avignon hostil Maurice Béjarta a otevřela se tak taneční sekce, patří část programu významným evropským tvůrcům. Avignon tak každoročně poskytuje průřez tím nejzajímavějším a nejprogresivnějším, co divadelní Evropa nabízí.
Festival má již řadu let jednoduchou organizační strukturu, vedení má vedle technických týmů dramaturgickou radu, která volí dva ředitele, rozhoduje o základním směřování programu, stará se o rozpočet a podobně. Přibližně 65 procent rozpočtu tvoří dotace z veřejných prostředků (po všech stránkách významný je i podíl regionu), zbytek je výtěžek ze vstupenek a sponzorské peníze. V posledních čtyřech letech existuje instituce artistes associés – jde o významné divadelní umělce, kteří jsou pozvání ke spolupráci na festivalovém programu. Letos jsou poprvé dva: francouzská herečka žijící v Londýně Valérie Dréville a italský režisér Romeo Castellucci. Nových mezinárodních divadelních festivalů vzniklo zejména po pádu železné opony hodně, ale Avignon si udržel svou výlučnost. Vzhledem k jeho šíři se tu vedle zvučných a mediálně sledovaných jmen vždy najde prostor pro mladou generaci a experiment.
Antoine de Baecque, jeden z autorů knihy o historii festivalu, tvrdí, že současní ředitelé přehlídky Vincent Baudriller a Hortense Archamblaut, kteří jsou ve funkci od roku 2004, dokázali obnovit těsnější spojení s městem. „Zaměřili se také na mladé a místní publikum. Jejich hlavní iniciativou ale zůstává snaha formovat festivalový program prostřednictvím výrazných umělců, které zvou,“ vysvětluje. Podle něj je festival jakýmsi veletrhem divadla, organizovaným podle odkazu Jeana Vilara a udržovaným podle doktríny měšťanského divadla. „Avignon stále uniká ze sevření tohoto obrovského divadelního podniku, této mašinerie, neboť ta je umělecky limitovaná. Co přetrvává a v Avignonu se zázračně projevuje a spoluvytváří ho, je atmosféra doby.
Inscenace 62. ročníku festivalu – výběr * Božská komedie (Peklo, Očistec, Ráj) – R. Castellucci * Polední úděl – G. Baron, N. Bouchaud, V. Dréville, J. F. Sivadier * Hamlet – T. Ostermeier * Třesu se 1, 2 – J. Pommerat * Římské tragédie (Coriolan, Julius César, Antonius a Kleopatra * Atropa (Pomsta za mír) – T. Lanoye * Systém – S. Nordey * Racek – C. Lasne Darcueil
