Aktéři se také na počátku převléknou aspoň náznakem do „dresů“ a po té uprostřed propukne první „bitva“ – představovaná markýrovaným soubojem dvou skutečných kick-boxerů. Aktuálnost tohoto Macbetha je ostentativní: herci charakterizují postavy pomocí vhodně vybraných sportovních doplňků, Macbeth v krizi si připálí cigaretu, dramatická hudba pracuje s prvky hip-hopu. Potud se zdá být koncepce velmi ucelená.
Když se ovšem ptáme po výkladu postav a jednotlivých situací, zjistíme, že vlastně sledujeme inteligentně zkráceného Macbetha plného nedomyšleností a rádoby působivých jednotlivostí: Ve hře vraždí kdekdo kdekoho, ale jen dvě smrti (první a poslední) jsou demonstrovány rozbitím melounu o podlahu. Proč není podobně „působivě“ odpraven třeba Duncan nebo Macduffova rodinka? Při druhé smrti je roztříštěný meloun ještě dále metaforicky užit: následník trůnu rozdává prebendy věrným a zároveň je obdarovává kusy červené dužiny – proč podobně nedělí statky poraženého již poprvé král Duncan, ač by to bylo v logice věci, je mi záhadou. Nebo proč král Duncan (Jiří Hajdyla) vypadá málem mladší nežli následník trůnu Malcolm (Jiří Jelínek)? Že by v jednogenerační obsazení inscenace věk byl záměrně potlačen? Proč je tu ale exponován – a velmi výrazně – i Vladimír Hauser! ? A proč právě on, jediný „kmet“ mezi „mládeží“, soudcuje bojové scény?
Kdo jsou ty ženy?
Jaký je vlastně král Duncan panovník, se nedozvíme – manželé Macbethovi (Jakub Šmíd a Eva Vrbková) ho zřejmě vraždí jen proto, že to Shakespeare napsal. Ale snad to jen komplikuji a nechci se nechat ohromit „igeliťáky“, které při dopadu z výšky na plechové skříňky dávají ohlušující rány – tak realizuje Huba sekvenci, v níž Macbeth vidí řadu budoucích králů, dědiců Bankových, a je to pro něj šok a utrpení. Nedomyšlené je i angažováni kick-boxerů. Dva urostlí bojovníci jsou o hlavu větší a o pořádný kus těžší než účinkující herci. Pokusy herců o jakési souboje působí pak při srovnání poněkud ochotnicky. Čarodějnice předvedou Kateřina Jebavá, Vendula Kasalická a Gabriela Štefanová v perfektní souhře, pohybově jsou dokonalé, jen nám režisér zůstal dlužen svůj názor: kdo jsou tyto tři ženy potřené bahnem a jaký mají vztah k celému dění. Nedostatek výkladu poškozuje téměř všechny herecké výkony. Postavy jsou bez kontur, situace přibližné, text často pouze deklamován. Jen Vladimír Hauser předvede jako Vrátný jediný respektovatelný herecký výkon.
Co zůstává, je v podstatě neporušený (ale také nevyložený) příběh a funkční, aktuálně znějící překlad Jiřího Joska. Ostatek je divadlo buď nedomyšlené nebo přibližné.
Na poslední straně programu najdeme po titulkem „Je to prožluklá hra“ rozličné názory na téma i význam Macbetha jako hry. Jejich množství tristně kontrastuje s vnějškovostí Hubovy aktualizace bez výkladu. Celou koláž uzavírá ironicky konstatování J. Vodáka „Macbeth se přecenil“ – v Huse na provázku přecenili zejména Martina Hubu.
***
HODNOCENÍ LN
***
William Shakespeare:
Macbeth
Překlad: Jiří Josek
Režie: Martin Huba
Scéna a kostýmy: Martin Čorba
Divadlo Husa na provázku Brno
13. 6. 2008
