Česká televize opakovala v neděli odpoledne film Vojtěcha Jasného Až přijde kocour. Dávno jsem ho neviděl, však se taky za normalizace kvůli emigraci režiséra a účasti Vlasty Chramostové nehrál, a tak mě zajímalo, jestlipak za pětačtyřicet let od natočení trošku nevybledl.
Scénář k této pohádkové satiře, napsaný Jasným s Jiřím Brdečkou, kongeniálně využil části z putování Komenského Poutníka. Jak známo, když se tady sundají kouzelnému Mourkovi brýle mámení, lidé se doslova vybarvují dle charakterů. A že se vybarvovali i jinde než jen coby občané na telčském náměstí, magicky viděném kamerou Jaroslava Kučery. Snímek se začal natáčet krátce poté, co z pověření ÚV KSČ bývalého ministra vnitra Rudolfa Baráka zatkl jeho nástupce Lubomír Štrougal. Byl ve střižně, když na Prahu ještě usedal prach z odstřeleného Stalinova pomníku. A premiéru měl shodou okolností v den 20. září 1963, kdy předsedu vlády Viliama Širokého vystřídal lepší soudruh Jozef Lenárt.
Ehm, dám za pravdu Zdeňku „Alzheimerovi“ Jičínskému a šestapadesáti poslancům ČSSD a KSČM, kteří hovoří o demokratizaci před srpnem 1968. Od epizody v Hudbě z Marsu Jan Werich šest let doma nesměl točit a objevil se až jako kapitán holandské lodi v Zemanově Baronu Prášilovi (1961). Režisér-komunista, který na jeho obsazení v Kocourovi trval, ovšem přes spisovatele Jana Procházku zprostředkoval hercovu audienci u prezidenta Antonína Novotného a najednou to šlo. Nu vot, děmokrácija! Když potom koncem května film přivezl Zvláštní cenu poroty z festivalu v Cannes, k dovršení kafkiády 30. července dostal Werich titul národního umělce a Jasný cenu Klementa Gottwalda. Tak vidíte, jak si strana umělců vážila!
Tohle dnešní divák možná už neví a vědět nemusí. A netuší, jak směle tehdy působilo, když filmový učitel Robert Vlastimila Brodského, obdařený jakýmisi havlovskými rysy roztomilé nemotornosti, říkal dětem: „Před nikým se nehrbit.“ A Jiří Sovák si v životě nezahrál tak čitelnou postavu slizkého dogmatika, který mele o veřejné sebekritice, jako zde ředitele školy Karla, v němž leckdo spatřoval karikaturu zmíněného Novotného.
Možná právě to je ze současného pohledu hlavní slabina díla, v němž se mísí poetická stylizace (milostný výlet Roberta a Diany do přírody a „šachy“ s červeným vínem stále působí jako reklama na pojištění), zdlouhavé divadelní vsuvky (Werich s Černým divadlem) a „šlehy“ proti dobovým nešvarům. Nebo naopak přednost, neboť má pořád neskonalou obrazovou krásu, vynikající hudbu Svatopluka Havelky s nezapomenutelným tesklivým sólem flétny v motivu letícího čápa, a řadu skvělých scén s tančícím Werichem, nádhernou Dianou dvacetileté Emílie Vášáryové (kterou kolegovi Jasnému objevil Jiří Krejčík), lovem za zvuků Kmochovy České muziky, tancem podlézavého Menšíkova školníka s vycpaným čápem s doprovodem Chačaturjanovy suity Gajané nebo hledáním ztracených dětí v lese se sborovým voláním rodičů.
Volám taky. Kóóócóóóurééé! Vrať se! A zase se u nás rozhlédni bez brejliček...
***
Když potom film přivezl Zvláštní cenu poroty z festivalu v Cannes, k dovršení kafkiády 30. července dostal Jan Werich titul národního umělce
