Snadno jsme si zvykli jezdit do Ostravy „na jistotu“ - produkce ostravské opery totiž svou kvalitou začaly pod Golatovým vedením konkurovat Národnímu divadlu, i je převyšovat. Vznik inscenace Dalibora byl atypicky dramatický, když prošel za rozjitřené situace uvnitř divadla i výměnou režiséra. Druhá premiéra tak zaznamenala náhlou změnu kvality, především v orchestru. Dirigent Oliver Dohnányi musel jistě sám cítit, že tým, který hrál první ligu, se pojednou propadá do oblastního přeboru. Dalibor není snadná opera. Těžko soudit, jaký by byl výsledný tvar inscenace, pokud by se uskutečnila v původních intencích. Racek těžko mohl něco zásadního měnit: scéna Jaroslava Maliny a kostýmy Heleny Anýžové byly již vyrobeny, obojí v tradičním pojetí kašírovaně pohádkové „rytírny“. Jeviště zahlcené náznakem Daliborky a strmého schodiště dopředu redukovalo důležité sborové scény - sbor se nevešel a zpíval převážně ze zákulisí. Odkud a kam postavy přicházely a odcházely bylo zmatečné, ba někdy až směšné, podobně jako nahrazení boje vzbouřenců s královským vojskem červeným blikáním.
Bylo na sólistech, aby si poradili, jak uměli. Eva Dřízgová-Jirušová a Valentin Prolat osvědčili svoji profesionalitu. S králem Vladislavem se míjel Sergej Zubkevič, nejen pro mizernou češtinu, a žalářník Václava Živného prošel bezvýrazně. Ocenění zaslouží Peter Svetlík jako Vítek a Jana Kačírková (Jitka), kteří prozářili představení znělými mladistvými hlasy. Doufejme, že se Ostravským podaří vyřešit zmatky na kapitánském můstku dříve, než vlajková loď české opery uvízne na mělčině. Kredit se buduje dlouho, a přijít o něj lze rychle.
