Nejen ptáci a obojživelníci, ale i lišky a další savci mohou mít podle vědců v hlavě zabudovaný kompas. A ten jim na lovu pomáhá k výrazně přesnějšímu určení vzdálenosti.
Za dnešek jich bylo jedenáct: 2x Německo, Švýcarsko, Rakousko, 2x Kanada, 3x USA, Belgie, Japonsko, píše profesor Hynek Burda e-mailem z německého Essenu den před oficiálním zveřejněním studie o liškách, na níž se podílel. Odpovídá tak na dotaz, kolik novinářů, ke kterým se dostala embargovaná verze studie, ho už kontaktovalo.
Jak je vidět, objev českých vědců vzbudil celosvětovou pozornost. Není divu. Studie zveřejněná ve středu v respektovaném časopise Biology Letters přichází s přelomovým tvrzením, že se lišky při lovu mohou orientovat podle magnetického pole.
Když šelmy loví drobné savce na sněhu nebo ve vysoké trávě, takzvaně myškují: pomalu se přiblíží k místu, kde tuší kořist, a ve správný okamžik na ni z výšky skočí. Nyní výzkumníci zjistili, že víc než polovina skoků lišek je orientována k severu či severovýchodu, což je čtyřikrát častěji, než by odpovídalo náhodě. Skoky tímto směrem jsou také zdaleka nejúspěšnější: liška chytne kořist v 74 procentech případů, zatímco při skocích na jih v 60 procentech a ostatními směry v 0 až 18 procentech.
Objevu předcházely stovky hodin v lese s kompasem v ruce a dalekohledem na krku. Badatelé pod vedením docenta Jaroslava Červeného z katedry ochrany lesa a myslivosti, Fakulty lesnické a dřevařské České zemědělské univerzity během jednoho a půl roku zaznamenali 592 skoků 84 různých lišek na 65 místech Česka – za různého počasí a v různou denní dobu. Pozorování na Moravě měl na starost profesor Petr Koubek z Ústavu biologie obratlovců AV ČR. Se získáváním dat pomáhalo 21 studentů a myslivců, statistické analýzy, teoretická zhodnocení a interpretace pak probíhaly ve spolupráci s odborníky z Univerzity Duisburg-Essen.
Magnetický dálkoměr Vliv větru i slunečního svitu vědci vyloučili. „Většina skoků byla zaznamenána při rozednění nebo za soumraku, kdy lišky loví nejčastěji,“ upozorňuje Jaroslav Červený. Jediným rozumným vysvětlením tedy zůstává tzv. magnetorecepce neboli vnímání magnetického pole.
Jak a proč u lišek funguje? Na to vědci mají tři hypotézy. První vychází z toho, že „magnetický smysl“ neslouží jen k určení směru, ale i vzdálenosti. Tuto teorii publikoval vloni tým amerických vědců vedený Johnem Phillipsem z Virginijské technické univerzity. „Naše práce je prvním empirickým dokladem, že by to tak skutečně mohlo fungovat,“ říká profesor Burda, který vedle Essenu působí také na České zemědělské univerzitě a Jihočeské univerzitě.
Teorie vychází z toho, co je o principu magnetorecepce již známo u ptáků. Znamenalo by to, že lišky vnímají sklon magnetických siločar a že jim magnetorecepci umožňuje chemicko-fyzikální reakce probíhající v molekulách světločivných pigmentů v sítnici oka.
„Zjednodušeně si to lze představit jako analogii se světlem čelovky, které se nám promítá na různá místa před námi podle toho, jak hýbeme hlavou. Nikdy ho nedohoníme, ale ze zkušenosti víme, kolik kroků potřebujeme, abychom došli na právě osvícené místo,“ vysvětluje profesor Burda.
S magnetickým dálkoměrem je to podobné. Zvíře zřejmě vidí určité místo před sebou jako jakousi magnetickou skvrnu. „Buď v jiném barevném odstínu, jako světlejší, nebo naopak tmavší místo. To nevíme. Tato skvrna se promítá na sítnici jen při pohledu na sever a částečně při pohledu na jih,“ líčí teorii profesor Burda.
Skvrna se podle něj přibližuje nebo vzdaluje podle toho, jak zvíře hýbe hlavou či očima nahoru a dolů. Při stálém postavení hlavy a očí je ale skvrna ve stálé, neměnné vzdálenosti před zvířetem. Liška pak ze zkušenosti už ví, jak daleko je asi místo, kam se skvrna promítá. Může se pak přibližovat, až skvrna padne na obraz místa, odkud slyší hraboše. To je pro ni signál, že je ve správné vzdálenosti, aby skočila.
„Liška pochopitelně umí skákat na různou vzdálenost – ale i my máme optimální vzdálenost, při níž ve skoku nejlépe chňapneme po nějakém předmětu. Zároveň je to kompromis, protože se liška nemůže přiblížit přespříliš, aby ji hraboš neviděl a neslyšel,“ říká profesor Burda.
Zmíněná hypotéza se prý recenzentům líbila nejvíc a články v Biology Letters jsou limitované rozsahem 2000 slov, takže na ostatní možnosti se už ve finální verzi nedostalo. Přesto také ony stojí za pozornost.
Postavení v severojižním směru může zbystřovat zrak či sluch, případně obojí. „Je to známý psychický fenomén, že například lépe slyšíme, přichází-li zdroj zvuku ze stejného směru jako nějaký světelný vjem, i když oba zdroje nesou jinou informaci a světlo by vlastně mělo být rušivým prvkem,“ konstatuje Hynek Burda.
Jak hypotéza s dálkoměrem, tak i tato vychází z předpokladu, že lišky nějak vnímají magnetické pole právě v okamžiku, když jsou v severojižním směru. Třetí hypotéza naopak vychází z toho, že jsou neurony magnetickým polem aktivované v ostatních směrech a při postavení k severu nikoliv, takže se lišky mohou lépe soustředit na to, co slyší.
Bez ohledu na to, ke které možnosti se přikloníme, je tu další problém: jak magnetický smysl funguje? Vedle zmíněné chemickofyzikální reakce na úrovni světločivného pigmentu v buňkách sítnice jsou ve hře ještě krystalky magnetického materiálu. Před několika lety se Hynek Burda podílel na objevu, že podzemní hlodavci rypoši se orientují podle magnetického pole právě na základě reakcí krystalků magnetitu, pravděpodobně v rohovce oka.
„Magnetický dálkoměr by mohl teoreticky pracovat s oběma typy magnetorecepce, ale varianta s fotopigmentem se zdá být pravděpodobnější. Nasvědčují to i naše pozorování a reakce skotu a srnčí zvěře pod dráty elektrického vedení,“ podotýká profesor Burda.
Krávy pod proudem Naráží tak na předchozí výzkum, kdy s Jaroslavem Červeným a Pavlem Němcem z Přírodovědecké fakulty UK zjistil, že skot, srnci i jeleni se nejčastěji pasou i odpočívají v severojižním směru. Pod dráty vysokého napětí, které narušují geomagnetické pole Země, to ale neplatí, což vědci považují za důkaz, že zvířata magnetické pole opravdu vnímají.
Může to stejně fungovat i u lišek? „Zaznamenali jsme jen dva případy, kdy lovily pod elektrickým vedením, což je statisticky příliš malý vzorek, takže jsme ho museli z analýzy vyřadit,“ konstatuje docent Jaroslav Červený. Zatímco magnetorecepci u ptáků a savců zkoumá řada vědců už desítky let, u savců je výzkum teprve v počátcích. Sami autoři v něm pochopitelně chtějí pokračovat a jednotlivé hypotézy ověřovat. Plánují experimenty s liškami chovanými v zajetí i pozorování dalších savců. Předpokládají, že to u nich bude fungovat podobně.
„Není důvod si myslet, že je liška výjimkou. Nakonec myškování známe i u psů, kojotů nebo koček. Nikdo zatím ale nestudoval, zda při tom také upřednostňují nějaký kompasový směr,“ říká profesor Burda a připomíná, že všechna zvířata potřebují měřit vzdálenost – šelmy plížící se ke kořisti musejí odhadnout optimální vzdálenost, kdy mají vyrazit ke sprintu. A na druhé straně lovená zvířata určují tzv. útěkovou vzdálenost, kterou nedovolí člověku či predátorovi překročit.
Čeští výzkumníci jsou ovšem připraveni i na skeptické ohlasy na svůj výzkum. „Závěry jsou opravdu překvapivé, i když poněkud spekulativní,“ říká expertka na magnetorecepci ptáků profesorka Roswitha Wiltschková z Goethovy univerzity. „Toto vysvětlení je přijatelné především proto, že neexistuje žádný jiný mechanismus, který by umožňoval směrovou orientaci,“ dodává expertka. „Je to výzva pro případné kritiky, aby přišli s alternativní hypotézou. Závěry autorů tak budou platné jen do té doby, dokud někdo nebude schopný naměřená data vysvětlit nějak jinak,“ komentuje studii profesor John Phillips.
