Jenže to byli na světě ještě legendární bratři Reginald a Lawrence Dohertyovi, kteří dohromady vyhráli jedenáct grandslamových titulů v singlu a neuvěřitelných dvacet ve čtyřhře.
Nikdy je ovšem nenapadlo, že po nich nikdo nepřevezme štafetu a belgický výběr postupně zapadne do průměru. Přicházela generace za generací, ale další výraznější úspěch nastal až v roce 1999, kdy tým tažený nadějným mladíkem Xavierem Malissem porazil v 1. kole Česko a přes Švýcarsko postoupil až do semifinále. Tam byl ovšem na Francii krátký.
I tak vykřesali v Belgii víru v lepší tenisové zítřky. Ta se navíc stupňovala, když si místo v daviscupovém výběru vysloužil i talentovaný Olivier Rochus a následoval tak příklad svého staršího bratra Christopha, který byl nehrajícím kapitánem Gabrielem Gonzálesem povolán o rok dřív.
„Dokážou sourozenci Rochusové navázat na úspěchy zbožňovaných bratrů Dohertyů?“ přemítala tehdy celá Belgie. Vždyť Olivier hrál v mládežnických kategoriích po boku samotného Rogera Federera.
Dnes už je jasné, že díru do světa neudělají. Rochusové táhnou rodnou zemi už přes deset let a stali se z nich veteráni. Jejich maximem je však čtvrtfinále v roce 2007. Od té doby jsou Belgičané rádi, když se dokážou udržet ve Světové skupině. I tahle generace pomalu stárne a znovu není, kdo by ji nahradil.
