Dnes o haiku pro Eminema a recenzi, jež předběhla album Český měsíčník Filter není jediný hudební časopis, který v poslední době zanikl: postihlo to i britský báječný Plan B (kde recenze neilustrovaly fotky, ale původní výtvarná díla) a americký Vibe, který jako tribunu pro černou hudbu založil Quincy Jones. Vibe sice vzkřísil nový investor, ale řeči o nejistých časech pro hudební žurnalistiku to nezastavilo. Dává vůbec psaní o hudbě ještě nějaký smysl? Dá se o muzice napsat něco pořádného?
Při takové debatě je docela dobré hodit na stůl výroční publikaci, která právě vyšla už podesáté: almanach Best Music Writing 2009 (vydaný americkým Da Capo Press). Tady je najednou jasné, že nad pořádným psaním o muzice se válíme smíchy, podléháme vzpomínkám, žasneme, jak pocity z bezeslovné hudby umí někdo vystihnout slovy, trneme nad šílenými příběhy a závidíme těm, které inspirují písně k pronikavému myšlení nebo nelítostnému a absurdnímu humoru. Každý rok sestavuje knihu (z připraveného předvýběru) jiná osobnost: jednou Nick Hornby, podruhé stvořitel Simpsonů a známý hudební znalec Matt Groening či nestor amerických rockových kritiků Robert Christgau.
Letošní výběr zaštítil Greil Marcus z časopisu Rolling Stone, autor mnoha knih, který od sedmdesátých let popisuje rock a folk jako součást kontextu americké kulturní tradice od Bílé velryby přes Velkého Gatsbyho až k Dylanovi. Ale sborník není žádná expertní studie: připomíná jízdu na horské dráze přes různé - a místy divoké - útvary, formy a styly psaní. Portrét nazvaný Tragický příběh Britney Spearsové interpretuje zpěvačku jako zrcadlo společenských tendencí posledních let, včetně pokusu o sebevraždu. Nelítostná krátká recenzní poprava je odezvou na patnáct let připravované album Guns N’Roses.
Překvapivá je reportáž o osudu fanoušků stylu emo v Mexiku, kteří se pro „nemužnou“ image stali opakovaně terčem veřejného násilí. Hodně textů by se hodilo přeložit, nejvíc asi ten, který bez předsudků popisuje symbiózu folkového praotce Peta Seegera s levicovými hnutími, včetně krátkého mladického stalinistického poblouznění.
Hrdinkou letošní edice je Carrie Brownstein (z už rozpadlé ženské skupiny Sleater-Kinney). Má tu hned čtyři originální zápisy: inspiroval ji mimo jiné lapsus časopisu Maxim, který otiskl recenzi na album Black Crowes, které ještě nemohl slyšet, a když to prasklo, prohlásil text za „odborný odhad“. Brownsteinová tedy hodnotí budoucí alba kapel, u kterých máme pocit, že stejně dopředu víme, jak to dopadne.
Experimentovat a bláznit stejně jako umělci: o to se snaží autoři jako Paul Ford, který se rozhodl 763 stažených empétrojek z festivalu South By Southwest okomentovat šestislovnými recenzemi. V uplynulých letech se ve sborníku objevil soubor haiku coby portrét Eminema (od renomovaného kritika New Yorkeru Sashy Frére-Jonese) nebo numerologický rozbor kariéry skupiny Wu-Tang Clan, která ve své sebemytizaci s číselnými šiframi skutečně nakládá. Skvělý a americky hrdý byl deníkový zápis zpěváka, který se vydá na konkurs reality show American Idol, dostane mezi tisíci adepty pár vteřin na zpěv a zas putuje domů, bohatší o vědomí svobody, které má se svou domovskou bluesovou kapelou.
Rozmanitost, kterou spojuje soustředění na hudbu: to na paperbacích Best Music Writing fascinuje nejvíc. Je jasné, že pro tyhle autory existuje mnohem širší pole útvarů, než je jenom recenze, rozhovor a reportáž. Zas a znova promýšlejí, jak může vypadat psaní o hudbě - aby vystihovalo muziku, aby bylo čtivé, aby bavilo je samotné. Pro nás, kteří píšeme, je almanach něco jako energy drink: zaber, vedle takové konkurence je potřeba nejet na setrvačník! Když už, jak vidno z knihy, ses zapomněl v tak zatraceně báječném oboru.
O autorovi| Pavel Klusák, hudební publicista