Letět s Davidem Černým letadlem se může na první pohled zdát jako skvělý zážitek. On i je… Dokud výtvarník nezačne předvádět akrobatické kousky. Když se mnou v srpnu létal nad Českým rájem a dalšími krásami naší země, občas mě zamrazilo. Třeba mi řekl: „Dávej bacha, jestli proti nám neletí nějakej šílenec.“ Načež pustil řízení a lezl po zemi, protože mu tam spadla tužka. Tak jsem přimrazila pohled vpřed a klepala se, aby se proti nám neřítil někdo jako my. Někdo, kdo se plazí po zemi, místo aby pilotoval.
Teď jsem chtěla letět znovu - a povídat si nad Českou republikou o Evropě a Entropě. Jelikož ale budu každou chvíli rodit, při pohledu na Davida - s nímž se přátelím léta, takže nic proti jeho osobě - mě přece jen poněkud nahlodal pocit mateřské zodpovědnosti, a místo v kokpitu jsem tak raději přepustila fotografovi Ondřeji Němcovi. A my jsme si dali sraz na nudnější, ale o něco bezpečnější Kampě.
* Proč jsi hned po Entropě odletěl na Floridu, odkud jsi se vrátil teprve před pár týdny? To byl útěk?
Připravuju v North Carolina novou věc, takže jsem tam byl zčásti pracovně. A k tomu volnu po tom, to bylo takhle: 15. prosince, když jsem měl mít, a neměl narozeninový mejdan… Počkej, to ty nevíš! Já jsem ho přesunul na léto! Do čtyřiceti slavit narozeniny v zimě bylo O. K., ale pak už přijdou ty nemoci, souchotiny, revma… Každopádně odteď budou moje narozeniny vždy v létě, to je dobré, ne?
* Perfektní, už jsi mi to říkal minule.
Takže teď v prosinci jsem je už neslavil, ale byl jsem na jiným mejdanu. A Macháček mi vrazil do ruky jointa a tvrdil, že to je stoprocentně slabá tráva ze dvorečku. A jak sama víš, já moc nehulím. Machy ale furt říkal: „Jasan, ty vole, to je vobyčejná česká tráva! To není žádnej skunk!“ No pochopitelně že to byl skunk jako prase.
* A ty ses po něm probral na Floridě, nebo proč to vykládáš?
No počkej. Sedl jsem hned potom na kolo a rozjel se domů. Ujel jsem asi dvě stě metrů a někam to strašně napálil. Vstal jsem a koukám, že mám rameno v háji. Z klíční kosti jsem měl kus hadru… Tak jsem se ještě vrátil na mejdan. Stejně to ale skončilo v nemocnici. Jenže chirurg, který mě měl operovat, mohl až večer, takže jsem se zase začal oblíkat. Dělalo to strašný zvuk, protože já to měl zlomený asi načtyřikrát. Moji spoluvězni na nemocničním pokoji čuměli, co to tam je s nimi za psychopata, zacpávali si uši… Nicméně já jsem odjel, doma jsem na něčem ještě makal. K večeru jsem se vrátil na operaci. Asi dvacet minut po ní jsem už ale po telefonu vyřizoval všechny nutné věci… Musel jsem. To byla doba, kdy jsme řešili Brusel. V deset večer jsem to už nevydržel a zavolal jsem na sestřičky, že odcházím, tak ať mě odhadičkujou. Holky naběhly, že jsem se prý posral a tak dále. Vysvětlil jsem jim, že jsem se neposral. Ale doktor mě nepustil: „Třikrát jste se nám probudil přímo na operačním stole, museli jsme vám dát trojitou dávku narkózy, to je fakt blbý, vás teď pustit. Taky byste se ráno mohl neprobudit.“ Noc teda vypadala tak, že jsem řekl: „Dobrý, sestřičko, já tady teda zůstanu, ale bolí mě to jako kráva, tak buďte tak laskavá a dejte mi pořádnou dávku morfia. Ať to aspoň stojí za to.“ Jenže já už byl zas ve dvě v noci vzhůru a došel znovu na sesternu: „Byla byste tak laskavá a šlehla mi pořádnou mrdu ještě do druhý půlky tý prdele?“ Nechtěla. V pět ráno jsem vstal a odešel. Doma jsem sednul za komp a začal pracovat. Ne, vážně, takhle to vypadalo! Kolem toho Bruselu se strhlo šílenství. Čtrnáct dní jsem nespal, protože ono se s tím ramenem spát nedalo. A ještě jak se v noci griluju…
* Jak, griluješ?
Pořád se strašně točím. Takže jsem spal, pootočil se - a bolestí byl vzhůru. A pořád dokola. Takhle to vypadalo do konce prosince. Adrenalin mi tekl už i z uší. Nespal jsem v té době vůbec. To byla konečná. Všichni lidi kolem mě mi říkali: „Ty vole, neblbni.“ A pořád sledovali, jestli už to se mnou šlehne, nebo nešlehne…
* No já vím, vždyť jsem s tebou tehdy dělala rozhovor a…
Cože, tys se mnou dělala rozhovor?
* Hmmm. A snažila jsem se tě uklidňovat, že to bude dobrý. Vážně jsi byl hodně mimo.
My jsme spolu dělali v lednu rozhovor? Kdy?
* Mluvili jsme spolu pár hodin před tím, než jsi odletěl do Bruselu. A říkal jsi mi, že jsi v životě nebyl s nervy takhle na dně.
Tak to jsem ti nekecal.
* Utekl jsi tedy před novináři. A byl to i útěk před zodpovědností?
Zodpovědnost… Já jsem byl s těmi lidmi normálně dál v kontaktu. Třeba se Sašou Vondrou.
* Mně se na Entropě nejvíc líbila ta mystifikace. Brala jsem to jako vyjádření stavu, kdy všichni pasivně konzumujeme informace a nezajímá nás, jestli to tak opravdu je...
No vždyť i The Independent v Londýně tu informaci vzal a otiskl! Všude to jelo!
* Tak. Jenže tím, že ses pak za mystifikaci omluvil, jsi to podle mě celé shodil.
Já jsem se omluvil Sašovi za to, že o tom nevěděl. On o tom fakt nevěděl, nevěděl, nevěděl. Když jsem mu to řekl, byl z toho v totálním háji. On je obvykle cholerickej magor a řve. Ale teď neřval. Seděl za stolem, klepaly se mu ruce, byl úplně bílej, lapal po dechu a šeptal. Já jsem se bál, že ho raní mrtvice. To by byl ten největší průser. Teď jsme stáli proti sobě, já s nervama v háji, on s nervama v háji…
* To musela být hezká situace.
Hezký byl už můj příchod na jeho úřad. Já totiž vůbec nevěděl, že je vicepremiér. Přísahám. Přišel jsem do Strakovy akademie a na recepci řekl: „Tady prej dělá Saša Vondra, já jdu za ním. Kde máte stojan na kola?“ Koukali na mě jak na dementa. Tak jsem jim začal vysvětlovat, že jsem jako slušný člověk přijel na kole a rád bych si ho někam zamkl. Vzal jsem to kolo a začal ho rvát přes ten bezpečnostní rám…
* Ty jsi magor.
No a tady v tom zmatku mi teda vysvětlili, že Saša Vondra je vicepremiér. Já myslel, že tam pracuje jako nějaký úředník… Když jsem k Sašovi přišel do kanceláře, řekl jsem mu: „Tak hele, jestli se máme vůbec bavit, tak mám podmínku. Já sem k tobě evidentně ještě budu muset párkrát přijet, takže tady před tím vaším debilním úřadem bude stojan na kola. Každý slušný státní úřad by stojan na kola měl mít.“ Koukal na mě dost nevěřícně. Pak jsem za ním přijel podruhé. A stojan před Strakovkou nebyl. Tak jsem se naštval a odjel. No a dnes se tam jdi podívat! Je tam stojan! Jestli jsem něco v životě dokázal, tak to, aby před úřadem vlády byl stojan na kola.
* Na tvých jedenačtyřicet let… Dobrý.
No kdo to dokázal?
* Mluvili jsme o tom, jak jsi oznámil Vondrovi, že sedmadvacet umělců pro Entropu je mystifikace. Neměl jsi mu to ale říct dřív?
Měl. Jenže… Celé to řízení bylo dvoukolové. Vláda nejdřív zaplatila přípravu pro realizaci Entropy, tedy například statické a výrobní řešení a návrhy jednotlivých zemí. A pak mělo dojít k realizaci. To platila NWR. Z těch vládních peněz, tedy dvou milionů, jsem spotřeboval jen asi mega. Řekl jsem, že cestovní náklady jsou vlastně vyřešené, protože jsem komunikoval mailem, a pak že všech sedmadvacet umělců se vzdává honoráře… Takhle jsem to ofejkoval. No promiň, ale kdyby jeden jediný z těch úředníků měl mozek, tak by mu snad přišlo divné, že se všech sedmadvacet lidí vzdává svých peněz!
* Třeba to považovali za hezké altruistické gesto vůči České republice.
No jasně. Navíc ve smlouvě, kterou s úřadem vlády mám, není jediné slovo o nějakých dalších umělcích! Vůbec! Kdybych jim ty prachy nakonec nechtěl vrátit, tak je ze mě nikdy nedostanou! Nikdy! Ty smlouvy byly naprosto korektní. Vláda nemohla říct, že bych něco nesplnil. Vládní úředníci byli naopak rádi, že smlouva vypadala takhle. Oni se chtěli krýt, aby se nemuseli zabývat nějakými dalšími šestadvaceti umělci. Takže to od začátku tlačili na to, že jde jen o moje dílo a autorská práva že jsou taky jen moje. Celé je to tím pádem naprosto transparentní a právně čisté. Dokonalé. A jestli já svoje dílo, třeba svou knížku, podepíšu svým jménem, nebo pseudonymem… Tak to sorry.
* Proč teda ty peníze vládě vracíš?
Protože jsem se nechtěl zabývat tím, abych zase někomu musel něco vysvětlovat.
* Nějak mi uniká, proč jsi to tedy Vondrovi neřekl dřív.
Jasně. V červenci jsem řekl, že do čtrnácti dnů musíme mít hotovou smlouvu kvůli tomu, abychom mohli začít projekt realizovat. Já jsem to měl vymyšlené tak, že předtím, než smlouvu o realizaci podepíšeme, půjdu za Sašou a řeknu mu, jak to vlastně je. Jenže úředníci mi pořád dokola říkali: „My ty smlouvy ještě nemáme připravený.“ Upozornil jsem Sašu, že už jsme ve skluzu a že jestli nezačneme okamžitě s realizací, tak Entropa nebude. A on vzal tu svou buchtu, šéfovou úřadu vlády, dojeli do Neratovic a řekli, že můžeme rozjet výrobu.
* Proč do Neratovic?
Sašovi úředníci měli pořád řeči typu „ručíme státem“ a podobně. Takže v Neratovicích se rozjela výroba toho rámu, nasypalo se do toho x milionů… A já udělal totéž s produkcí jednotlivých zemí. Načež smlouva pořád nikde. V polovině srpna mi podstrčili nějakou smlouvu, kterou jsem podepsal. A úředníci řekli, že teprve teď ta smlouva musí projít asi deseti koly na úřadu vlády. Když to prošlo, byla tuším polovina října. V té době jsem byl s penězi na dně, narval jsem do toho své prachy… A v ten moment mi z úřadu vlády zavolali: „My jsme si tu smlouvu nechali projít nezávislým právním auditem a za tohle nás všechny zavřou. Tak my teď nevíme.“ A v ten moment v Entropě zahučelo mnoho mega!
* Tak vypadá vládní zakázka.
Tak vypadá vládní zakázka. A já v ten moment opravdu nemohl přijít k Sašovi a říct: „Hele, je to takhle.“ Donutil mě k tomu, že jsem mu to mohl říct až na poslední chvíli.
* Zhruba od září jsi mi říkal: „Dělám něco pro Brusel a bude to hrozný průšvih.“ Čekal jsi až takové reakce?
Ani omylem. Přeháněl jsem, znáš mě. Myslel jsem si, že z toho bude vycukaných pár bruselských úředníků. Ale tohle? Psal kámoš z Bornea, že se bavil smístníma a jediný, co o Evropě věděli, byla Entropa… Na druhý straně, celej svět ví, že existuje Česká republika.
* A jak na to koukáš z uměleckého hlediska?
Škoda, že jsi to neviděla. Všichni tu věc znají jen z reprodukcí a každý je strašně překvapený, když to vidí ve skutečnosti. Já jsem na to dost pyšnej. Ta věc působí strašně monumentálně a pěkně. Opravdu je to myslím docela povedenej kousek. Teď je spíš otázka, co s tím bude dál. Skladovat to nemám kde, jsou to tři kamiony v rozloženým stavu. A to dočasný umístění na nové budově Národního divadla je v tento moment trochu nejisté, protože se očekává odpor radnice. Ze známých důvodů.
* A jak se nakonec tvářil Zdeněk Bakala, který projekt platil?
Jemu se to líbí, stojí za tím. Tam není žádný problém. Ale znovu opakuju, to sponzorství není rozhodnutí pouze jeho, ale celé správní rady NWR.
* Už ti zaplatil celou částku? Minule jsi mi říkal, že ti to dává ve splátkách a nejsi si jist, zda dostaneš všechno.
Není to zatím doplacené. A i když to bude doplacené, budu i tak za tenhle projekt v minusu.
* V jak velkém minusu?
V nějakých milionech, doteď není dořešená spousta věcí…
* Davide, neříkáš si někdy, že vlastně vedeš už jen adrenalinový život?
Já nemám adrenalinový život. Na Floridě jsem lítal na takovém Extra 300, to je letadlo, co se s ním létají závody Red Bull. To je vlastně nejšílenější akrobatické letadlo, které vůbec existuje. Chlápek, co se mnou seděl v letadle, mi říkal: „Vydržíte tak dvacet minut. Připravte si pytlíky na zvracení.“ Vysvětloval jsem mu, že mám už nějakých pár hodin nalítáno a pytlíky nepotřebuju. A on: „No jasně, to tady říkají všichni.“ To letadlo je v takzvané Unlimited kategorii. Prostě se s ním dá dělat téměř cokoli, co se rychlosti a obratu týče. Tak jsme lítali, a když jsem udělal takový ostřejší lopping, ten chlápek mi řekl: „Hele, to bylo dobrý, ale udělal jsi tam přetížení sedm a půl G. A deset G je skoro konečná...“ Bylo to naprosto dokonalý. Pak mě začal upozorňovat, že nám už dochází benzin, takže by nebylo špatné přistát… Ale není to adrenalin.
* Takže nemáš pud sebezáchovy. Víš, ono už to, že necháš letadlo na autopilota a věnuješ se sexu - jak jsi mi vyprávěl - o nějakém pudu sebezáchovy taky nesvědčí.
A navíc nad Polskem! To na tom bylo to nejzábavnější. Je fakt, že jsem si všiml, že tak polovině lidí z těch, co se mnou lítali, bylo špatně. Ale není to o pudu sebezáchovy, ten doufám mám. Prostě se mi nedělá špatně při libovolných obratech a přetížení. Prý to má pár procent obyvatelstva. Je to asi nějaká fyzická úchylka. Ale hodí se.
* Speciálně kvůli tobě jsem na internetu zkoumala krizi středního věku…
Děkuju. Jak se to projevuje?
* Různě. Třeba právě tím, že se člověk snaží zbrzdit čas, hledá adrenalin…
Ale pozor. Já z toho vážně žádný adrenalin nemám. Ani trochu. To není o adrenalinu, lítání je spíš fyzická možnost prožití metafyzický svobody. A svoboda pro mě vždycky byla nejvíc.
* Máš vůbec z něčeho adrenalin?
Když jedu na kole po Praze. Fakt. Ale neříkám, že je to adrenalin příjemnej. Já na kole nejezdím kvůli adrenalinu, ale proto, že to považuju za nejlepší způsob dopravy. V každém případě to, jak se v Praze chovají řidiči, je něco příšerného. Jízda na kole po Praze je hodně nebezpečný sport. Rozhodně desetkrát nebezpečnější než letecká akrobacie. To myslím vážně.
* S tou krizí středního věku jsem tě nechtěla urážet. Ale umíš si sám sebe představit starého?
Krize středního věku u chlapa znamená, že si jde koupit motorku. A uznáš sama, že na mašině už to mám patnáct let odježděný.
* A tak sis koupil letadlo.
Jenže to nebylo kvůli krizi středního věku. Já ho koupil napůl s kámošem, protože jsem prodal nějaké sochy a zbylo mi něco málo peněz. Mimo tuhle zemi podotýkám. Nakonec většina mých příjmů je mimo tuhle zemi. Z téhle země mám akorát docela solidní minusy. A platím tu daně.
* Entropa byla tvoje první vládní zakázka?
Jasně.
* A poslední?
No… Co myslíš?
* Ale trochu adrenalin to byl, že?
To máš pravdu.
* Stejně se vrátím k té krizi středního věku. Přemýšlíš o ní někdy?
Mě už se na krizi středního věku ptal na mých čtyřicetinách Jáchym Topol. Tvrdil, že už ji má, a mně říkal: „Ty vole, za rok uvidíš, máš ji jak vyšitou.“ A ráno mi poslal básničku, ke které ti ale nejdřív musím něco říct. Na ty narozeniny tehdy ředitel Goethe-Institutu přivedl Güntera Grasse. Jenže tam byl taky Honza Rejžek a po půlnoci vyzval Grasse, aby si s ním zazpíval „Die Fahne hoch“ (Vlajku vzhůru - hymna NSDAP), a Günter odešel. To je nejhorší historka z mých narozenin. A ráno mi od Jáchyma Topola přišla esemeska s básničkou: „Milý Güntře Grassi, ty ses posral asi.“ Ale to jsem zase odbočil. Takže uběhl rok a ty se ptáš na krizi středního věku… Co k tomu tématu říct? Asi: To mě nenapadlo.
* Jsi jedenačtyřicetiletý starý mládenec obklopený ženami ve věku od šestnácti do zhruba šestadvaceti let… Třeba to tak chceš.
Ne, nechci. Zásadní je ale asi to, že já na krizi středního věku prostě nemám čas. Jediný osobní problém, který mám, jsme probrali na začátku. A to bylo off the record. Řeším krize finanční a ještě několik dalších. A teď řeším například to, že na můj konečně fungující projekt MeetFactory jsme od magistrátu dostali polovinu peněz co loni, což skoro vypadá, že nás chtějí zrušit. Takže řeším, co s tím. Abych to ale shrnul, jsem rád, že jsme tu dospěli k mýmu životnímu vrcholu. A to je ten stojan na kola před Strakovkou. (Poznámka editora: pár dní po rozhovoru, kdy jsme chtěli onen stojan nafotit, už před úřadem vlády znovu žádný nestál.)
SLEDUJTE WWW. LIDOVKY. CZ Záznam z letu s Davidem Černým
***
Cessna 172
Čtyřmístný jednomotorový celokovový hornoplošník americké výroby. Díky své bezpečnosti a jednoduchosti pilotáže se stal jedním z nejoblíbenějších lehkých letadel na světě. Jde o jeden ze základních strojů, na nichž se provádí výcvik pilotů. Výkon: 160 koní Rozpětí: 10,92 metru Maximální rychlost: 296 km/h Cena: mezi 2 a 4 miliony korun
Jak sama víš, já moc nehulím. Machy ale furt říkal: „Jasan, ty vole, to je vobyčejná česká tráva! To není žádnej skunk!“ No pochopitelně že to byl skunk jako prase. “ Myslel jsem si, že z toho bude vycukaných pár bruselských úředníků. Ale tohle? Psal kámoš z Bornea, že se bavil s místníma a jediný, co o Evropě věděli, byla Entropa…
O autorovi| rozhovor RENATY KALENSKÉ renata.kalenska@lidovky.cz
