Horská dráha, směr The Police Za ta léta se Sting vyprofiloval jako seriózní, odpovědný chlapík, jehož klipy mohou aspirovat na cenu za nejvážnější a nejnudnější hudební videa všech dob. Ale zároveň v něm nikdy úplně nezhasla jiskra objevitele, který popovému světu dal „divné“ hity Message In a Bottle nebo Roxanne. Nad albem Symphonicities, které předvede Sting zítra naživo v Praze, rychle zjistíme, že je prostě hodné respektu. Za posledních patnáct let se mu snad žádný projekt nevyvedl tak jako tahle jízda na horské dráze skrz starý repertoár.
Přizvat velký orchestr znamená nabídnout v dnešní době posluchačům efekt navíc: což není manažerská vypočítavost, spíš trochu zoufalé hledání, jak v době snižujících se prodejů přežít. „Sting pro ženy a dívky“ tu má momenty jak z hollywoodské filmové hudby Johna Williamse (Every Little Thing She Does Is Magic), ale mezi nimi poťouchle vyčnívají věci, které místo hlazení po srsti popíchnou. Protagonista umí orchestr nastartovat jak k tanci v rockovém kotli (Next To You z debutu Police) a kombinovat triky bigbandu, klasické filharmonie i gospelového sboru (She’s Too Good For Me). Jestlipak se i na koncertě podaří udržet v mordýřské baladě I Hung My Head dynamiku od osobní tulácké zpovědi až k hřímání nebes?
„Vaše ekonomická teorie nedává smysl!“ zpívá Sting slova, ne právě typická pro rockový song, v temné mikrosymfonii We Work The Black Seam.
Ta píseň byla původně podporou pro stávkující horníky v thatcherovské Británii; ne že by to dnes na ní nebylo znát, ale lze ji poslouchat i jako komentář dnešních tvrdohlavě prosazovaných hospodářských plánů, které „make no sense“. Pro tenhle projekt nevybíral „greatest hits“, ale zalovil ve vlastní tvorbě docela občerstvujícím způsobem.
Sting není zrovna proslulý dobrou komunikací. „Další reunion Police? To je strašlivá myšlenka,“ prohlásil po turné, které přirovnal k „návratu do dysfunkčního manželství“. Sto padesát skvěle honorovaných koncertů po světě přežil, ale „bylo mi zle, strašně zle, psychologicky to bylo mnohem těžší, než jsem čekal“. Na atraktivní pověsti mu nepřidal ani letošní koncert pro dceru uzbeckého diktátora Karimova, kdy za honorář převyšující milion liber Sting vystoupil na režimní slavnosti státu, který posílá děti pracovat na bavlníkové plantáže. Zdá se, že nejvíc mu svědčí, když nic nemusí komentovat nebo rozhodovat a s loutnou nebo orchestrem může pobývat ve slonovinové věži hudby bez kontextu. V tomhle smyslu je jeho symfonický projekt skutečně příjemný.
Stingologové vědí, že Synchronicities není první Stingovo orchestrální turné. Koncem osmdesátých let rocker vybudoval společný program s bigbandem jednoho z nejúžasnějších kapelníků posledního půlstoletí: Gila Evanse. Jazzová mašina kumpána od Milese Davise, který uměl orchestr ladit i do debussyovských barev, měla tolik vrstev a odstínů, že vedle ní stojí Synchronicities trochu schlíple: jsou omezené popovými hranicemi, ne hudebnickou fantazií.
Ale když na tuhle plnokrevnou Stingovu minulost pozapomeneme, Synchronicities si můžeme užít jako mainstreamový projekt. Nemá v sobě ani stín „alternativního“, novátorského přístupu (což mnohé Stingovy posluchače jistě uklidní), a přesto po celou dobu nemáme pocit, že si tu z nás utahují showbyznysoví obchodníci. Což dnes není nic samozřejmého.
Stingův pražský koncert se uskuteční zítra od osmi hodin v O2 Areně.
***
Sting není zrovna proslulý dobrou komunikací. „Další reunion Police? To je strašlivá myšlenka,“ prohlásil po turné, které přirovnal k „návratu do dysfunkčního manželství“.
