V živé paměti diváků jsou ještě předchozí podobné pořady, jimiž Bubílková provázela spolu s Miloslavem Šimkem: cyklus z České televize S politiky netančím, který se později přesunul na komerční Novu a pokračoval pod názvem Politické harašení. Bubílková zpočátku jen přizvukovala, pak získávala i větší prostor. Po Šimkově skonu zůstala jedinou moderátorkou.
Srovnání s předchozí tvorbou se tedy nabízí, a na místě bylo očekávání, že Zuzana Bubílková dokáže laťku zvednout výš a předvede hlubší, a v rámci žánru proto vtipnější zamyšlení nad politikou i na obrazovkách České televize. Její diváci a plátci jsou totiž v hodnocení vždy o hodně přísnější a citlivější na lidový humor. Jeho podstatou, která se projevila už v Politickém harašení, je v podání Bubílkové problematický náhled, že politikům je třeba se smát už jen pro jejich domnělou lenost a nepřílišnou bystrost.
Příprava je pečlivá. Ale...
První díl její týdenní rekapitulace politického dění ukázal, že ze zažité formy se obtížně vystupuje.
Uznejme, že vystupovat ve studiu místo v divadle s publikem živým bylo těžší. V divadle se lze spolehnout na oční kontakt s diváky a jejich spontánní reakce, v umělých televizních dekoracích musela Bubílková často upírat oči do kamery. To brání, aby se mezi ní a publikem vytvořilo ono přechodné pouto, které přidává na pozitivním výsledném dojmu.
Kladem Bubílkové je pečlivá příprava: odříkat spatra půlhodinový monolog, jehož psaný scénář je sledem promyšlených příměrů a vypointovaných gagů, to zaslouží ocenit. Zároveň to ale nutí k zamyšlení, co dělá dobrého satirika a jevištního komika. Je to právě naučená litanie přednášená stále stejnou kadencí? Nepomůže víc pracovat s publikem, nechat je reagovat a jeho reakce gradovat improvizací? Šimek v tom byl mistrem.
Naopak Bubílkové vtipy nemá divák kdy zpracovat, v jejím překotném tempu má problém nejen stihnout se zasmát, ale vtipu vůbec porozumět. A propos: pokud Bubílková mimo jiné nepříliš vkusně parodovala i nečeský přízvuk ministryně Džamily Stehlíkové, není snad neslušné konstatovat, že ona sama má s češtinou problémy. Jinde to nevadí, ale právě v pořadu založeném na mluveném projevu prostě ovlivňuje diváky z velké míry i to, jak srozumitelně je podán.
A pak samotný obsah. Zda je vtipný, záleží na subjektivním pohledu. Některým tak přijít může, ostatně první díl Co týden vzal byl v úterý nejsledovanějším pořadem České televize, a to i v konkurenci oblíbených seriálů největších komerčních stanic.
Jiným může připadat, že nenápadité vtipy a la „to takhle jeden potká druhýho…“ zvládala svého času mnohem lépe povýšit na noblesnější zábavu elegantní Jiřina Bohdalová na pódiu s Vladimírem Dvořákem v legendárním Televarieté. Co týden vzal z jiných pořadů Ostatně, pořad mnoho nových přístupů nepřináší. Kromě imitování politiků a rozhovoru s hostem jej vyplňuje proud řeči prokládaný záběry ze zpravodajství či z publicistiky ČT, třeba z Moravcových debat. Proto otázka na dramaturgii České televize: stojí za to uvádět cyklus, který se obsahem kryje s jinými?
Ukázat politiky v neoficiálních, úsměvných situacích zvládá i s vtipnějším komentářem publicistický nedělník 168 hodin. Jeho silvestrovské vydání navíc dokládá, že nejlepší politickou satirou dnes jsou autentická vystoupení špiček politické scény. Politici dokáží sami sebe zesměšnit nejlépe, mimoděk. Stačí zaznamenat jejich konání, nanejvýš přidat drobnou glosu.
Tak už před časem koncipovali svůj pořad tvůrci satirického Stalo se. České televizi i jejím divákům by prospělo, kdyby se vrátil spíš takovýto cyklus.
