„Na rozhovor máte půl hodiny. A žádné focení,“ upozorňuje mě asistent Christophera Cicconeho. Po dvaceti minutách strčí hlavu do dveří a naznačí mi, že mám dát poslední otázku. Inu, celebrita.
Madonnin bratr, který právě vydal knihu o životě ve stínu slavné sestry. Lichotivá právě není.
Můj život se dělí na dvě fáze: ta dosud a to, co bude následovat. Se svojí sestrou Madonnou a pro ni jsem pracoval 39 let. Znamenalo to, že jsem ztratil soukromí. Ani ne tak ve smyslu osobního života, jako spíš možnosti sám něco tvořit. Madonnu jsem oblékal, režíroval její turné, dělal jí bodyguarda. Byl jsem její pravá ruka. Pak se ale vdala a přestala mě potřebovat.
Když mi její manžel Guy Ritchie naznačil, že moje role v Madonnině životě skončila, bylo to pro mě vlastně požehnání. Věděl jsem, že se musím postavit na vlastní nohy.
Mezi mnou a sestrou nikdy nebyl žádný skutečný vztah. Bylo to jednosměrné. Zatímco já jsem ji celé ty roky pozoroval a poznával zblízka, ona mě vlastně nezná. Abychom našli cestu zpět a mohli zase být přáteli, bude si muset přečíst moji knihu. Tam se konečně dozví, kdo ve skutečnosti jsem.
Jsem umělec. Co to je? Může to být cokoli. Navrhuji nábytek a interiéry, maluji obrazy, fotím, režíruji hudební klipy a teď jsem napsal knihu... Na životě umělce je nejhorší, že v něm chybí stabilita. Jde to z extrému do extrému a občas nemáte dlouho do čeho píchnout.
Když jsem pracoval pro Madonnu, žili jsme v bublině, ve svém malém světě. Pohyboval jsem se v prostředí celebrit, znal se s topmodelkami i herečkami, jako jsou Naomi Campbell nebo Kate Moss a Demi Moore. Ale přátelstvím se to nazvat nedá. Byl to život od party k party. Dokud je s vámi zábava a neděláte problémy, je všechno v pořádku. Tihle lidé vydělávají spousty peněz a jsou zvyklí cestovat soukromými letadly a dobře se bavit. Bylo čím dál tím těžší s nimi držet krok. Nakonec jsem si uvědomil, že mezi ně nepatřím.
Využily mě. V Los Angeles se vyskytuje určitý druh ženských celebrit, které používají gaye jako módní doplněk. Tahají je s sebou na každém kroku jako nějakou kabelku, dokud si nenajdou manžela. Člověk si myslí, že je jejich kamarád, a ony ho pak odhodí jako bezcennou věc. Věděl jsem, že se musím posunout dopředu. Práci pro Madonnu jsem začal pociťovat jako točení se v kruhu. Potřeboval jsem si uvědomit, co chci v životě já. Přestat se starat jen o to, co chce moje sestra. A tak jsem napsal tu knihu.
Osvobodila mě od světa spojeného s Madonnou. Konečně ve mně lidé vidí mě samotného, a ne jen Madonnina bratra. Teď teprve začínám být i sám sebou.
Byla to shoda okolností. Jednou jsem v Los Angeles potkal Angličanku, která mi nabízela spoustu peněz za rozhovor o Madonně pro nějaké britské noviny. Ukázalo se, že je to autorka několika neautorizovaných životopisů. Tak jsem si jeden přečetl a zalíbil se mi. Ozval jsem se jí a navrhl jí - když mi chcete zaplatit tolik peněz za jediný rozhovor, tak co kdybychom spolu napsali knihu? A za rok byla na světě. Svou roli v tom sehrála i moje terapie u psycholožky. Psaní původně navrhla ona, ale zároveň mě upozornila na to, že musím být připraven na negativní reakce.
Tatínek si kvůli mé knize dělal obrovské starosti. Madonna mu denně volala a prosila ho, aby mě zastavil. A on mě skutečně několikrát týdně telefonem žádal, abych mu o knize pověděl víc. „Prostě se snažím vypovědět svůj příběh, jehož je ona součástí. Musíš mi věřit,“ řekl jsem mu a slíbil, že si ji bude moci přečíst jako první.
Když si otec knihu přečetl, řekl mi, že mě díky ní konečně poznal. Zato Madonna mi na ni neřekla vůbec nic. Ani nevím, jestli ji už četla - v každém případě se k tomu nepřiznala. Na její narozeniny (16. srpna - pozn. red.) jsem jí poslal e-mail, ale zatím mi neodpověděla.
Vyrůstal jsem v katolické rodině se sedmi sourozenci. Že jsem gay, jsem zjistil až asi ve dvaceti. Už jen pomyšlení na tu možnost mi nahánělo hrůzu. Vlastně jsem moc nevěděl, co to je být gay. Cítil jsem, že jsem jiný, ale nevěděl jsem přesně v čem. „Gay“ byla tehdy nadávka. Když jsem se odstěhoval do New Yorku, našel jsem si přítele, s nímž jsem byl šest let. Byl to nejdelší vztah, co kdo z nás osmi sourozenců měl, takže mi připadalo, že jsem na ně vyzrál. Vztahy se jim bortily po šesti měsících, tak jsem si říkal, být heterosexuál není o nic lepší.
Jednou jsem přijel z New Yorku domů na návštěvu a něco jsme s tatínkem spravovali v garáži. Zčistajasna se mě zeptal: Jsi homosexuál? Nabídl mi, že mi zaplatí psychiatra, aby mě vyléčil. Nevyčítám mu to, takhle tehdy lidé přemýšleli. Otevřeně omé homosexualitě nemluvíme s otcem ani dnes. Vím, že mu to není příjemné. Když přijedu na návštěvu se svým přítelem, vždycky nám nechá ustlat dvě oddělené postele. Je to trochu legrační, ale chápu, že to jinak nedovede.
Celá rodina se nesetkala už aspoň deset let. Madonna má svoji rodinu, žije v Londýně, ale stýkám se s dalšími šesti sourozenci a jejich rodinami. Ona na rodinné oslavy stejně nikdy moc nebyla.
Na co jsem pyšný? Hodně si zakládám na režii Madonnina turné The Girlie Show. Bylo to jako moje dítě. To už mi nikdo nevezme. A taky jsem velmi pyšný na svoji knihu. Osvobodila mě od tolika věcí! Je to ale jen začátek. Doufám, že z ní vyplynou další projekty - mluví se o filmu nebo o muzikálu, který by na jejím základě mohl vzniknout. Uvidíme, co z toho bude.
