Prohlašoval o sobě český lékař Josef Thomayer, který zemřel před 80 lety
Počátkem 50. let 20. století se zrodil nápad pojmenovat vznikající nemocniční komplex v Praze-Krči, dosud suchopárně zvaný Státní odborné léčebné a ošetřovací ústavy, po některé ze slavných osobností české medicíny. Do finále postoupili dva lékaři – Ivan Hálek a Josef Thomayer.
První (pediatr a spisovatel, syn básníka Vítězslava Hálka) působil na Slovensku a velmi se zasloužil o rozvoj tamějšího zdravotnictví. Navíc to byl velký komunista a přítel Sovětského svazu. Přesto ostrouhal a v květnu 1954 byla slavnostně pokřtěna Thomayerova nemocnice. Budoucí „velký učitel velkých žáků“ (jak ho nazval historik medicíny Josef Vinař) či „nejvýraznější a nejrázovitější postava českého lékařství na přelomu a v prvních dvou dekádách 20. století“ (podle psychiatra Vladimíra Vondráčka) se narodil roku 1853 v chodském Trhanově. Ke svému původu se vždy hrdě hlásil, později ve svém rodišti založil a vydržoval chudobinec. Pocházel z pěti dětí, otec byl zahradníkem na tamějším zámku, matka pak, jak sám Thomayer později vzpomínal, „dobrým géniem naším“.
Medicínu vystudoval v Praze, poté sjezdil pěkný kus lékařské Evropy; byl na stáži například v Paříži u slavného Jeana Martina Charcota (ten přivedl Sigmunda Freuda ke studiu hysterií). Odkud si přivezl slabost pro neurologii, která se tehdy u nás ještě nevyloupla z katastru interny.
V roce 1886 se stal přednostou české fakultní polikliniky, roku 1902 přednostou II. lékařské kliniky. V roce 1921, po osmatřiceti letech za katedrou, na vlastní žádost odešel do výslužby („Já nejsem žádná primadona, já jdu do penze, pokud jsem ještě neztratil hlas.“).
Robustního, hrubozrnného Thomayera pacienti vyloženě milovali, najmě ti prostí, patrně proto, že „lidový původ vtiskl jeho osobnosti jako trvalý rys výrazné demokratické přesvědčení, kterým se odlišoval od řady lékařů své doby“. Kolegové z branže si ho nesmírně považovali, i když – alespoň ti, kteří si troufli, a těch nebylo mnoho – mu občas vyčítali, že jejich stavu kazí normy, neboť bere příliš nízké (nebo dokonce žádné) honoráře.
Z Thomayerovy odborné činnosti vedle úctyhodné lékařské činnosti vyčnívají nejméně tři zásluhy: jako první u nás důsledně stavěl vnitřní lékařství na ryze vědeckém základě, díky svým objevům se stal několikanásobným eponymem v lékařské literatuře a napsal českou bibli svého oboru – sedmisetstránkovou Odbornou patologii a terapii chorob vnitřních. Nenapsal ji „ani ze slávy, ani ze ziskuchtivosti, nýbrž pro to, že je spisů takových potřeba“. Učebnice poprvé vyšla v roce 1893 (za autorova života pak – pokaždé jím pečlivě přepracována a doplněna – ještě čtyřikrát).
Thomayer psal celý život pod pseudonymem beletrii, hlavně povídky, je rovněž autorem zajímavých pamětí Ze zápisků lékaře.
Zemřel 18. října 1927 v Praze na rakovinu konečníku, když předtím coby nepříznivec chirurgie odmítl operaci slovy: „Narodil jsem se v rukou božích. Nechci zemřít v jiných než jeho.“ Jsa starým mládencem, úspory ve výši 600 000 korun odkázal Matici školské (ta je během měsíce rozfofrovala na učitelské platy). Rozlučme se s ním jeho výrokem stále živým: „Kdo chce míti při svém počínání hmotný prospěch, nesmí počítati na vkus moudrých lidí. Těch je příliš málo.“
