Pak přešla léta a mimozemšťané se pod náporem přízemnějších starostí někam vytratili. Ne všichni nadšenci měli tak malou výdrž. Američan Bill Borucki už na střední škole vymýšlel zařízení, jež měla hledat cizí život – a na rozdíl ode mne vytrval. Dnes, kdy je mu skoro sedmdesát, má možná blízko ke splnění svého snu. V rámci NASA je šéfem programu kosmického teleskopu Kepler, který nedávno začal pátrat po planetách u jiných hvězd.
„Je to mise podobná Kolumbově cestě,“ říká Borucki o hledání planet velikosti Země, jež ve vhodné vzdálenosti, v takzvané zóně života, obíhají své hvězdy. Kepler je schopný najít stovky, možná tisíce obyvatelných světů. Vždyť jen naše Galaxie má 100 až 200 miliard hvězd a snad i polovinu z nich by mohly obíhat planety.
Možná že volání některé z nich slyšel v srpnu 1977 astronom Jerry Ehman, když kontroloval záznamy radioteleskopu Big Ear: Uviděl skupinu signálů z oblasti souhvězdí Střelce. Měly všechny charakteristiky inteligentního vysílání. Ale navzdory usilovnému pátrání se už nikdy nic podobného nepodařilo zachytit. Věda ovšem uznává jen ty výsledky, které lze opakovat, a tak Ehmanův úlovek ignoruje. A bohužel ani jiná hledání rádiových či světelných signálů zatím nepřinesla výsledek.
Opravdu ale neexistence důkazu je důkazem neexistence? Jsou všichni mimozemšťané tak pošetilí jako my, aby o sobě dávali vědět každému v co nejširším okolí, nebo mají dobré důvody být zticha? Nepřipletl se Ehman jen náhodou do cesty relaci, která byla určená úplně jiným uším? Dnes už máme dost důvodů se domnívat, že život může být prakticky kdekoliv. Nejprimitivnější pozemské mikroorganismy nepotřebují slunce ani kyslík, zato vydrží silný mráz, extrémní tlaky, vysoký žár, jedovaté chemikálie i radioaktivitu. Kdyby existovalo peklo, jistě by tam vegetovaly taky. A kdyby je někdo vysadil na Marsu, na měsících velkých planet i jinde ve vesmíru, nejspíš by to ani nepoznaly.
Důležité ale je to, že právě ony jsou ze všech živých tvorů na Zemi nejblíž okamžiku stvoření. Proč právě ony jsou schopné vzdorovat podmínkám bezmála kosmickým? A proč jsou meteority, z nichž kdysi vznikala sluneční soustava, plné složitých organických látek? Neznamená to, že měl pravdu švédský nositel Nobelovy ceny Svante Arrhenius, když tvrdil, že zárodky života (panspermie) putují od hvězdy k hvězdě a osídlí každý svět, který se k tomu jen trochu hodí?
„Když máte obyvatelnou planetu, pěkně usazenou čtyři, pět nebo deset miliard let u své hvězdy, jak byste chtěli zabránit životu, aby se objevil?“ říká astrofyzik Alan Boss z Carnegie Institution of Washington. „Je to jako s ledničkou, když ji odpojíte a odjedete pryč. Když se po pár měsících vrátíte, budete překvapeni, co všechno tam poroste.“
Od 60. let minulého století prodělal názor na život ve vesmíru pozoruhodný vývoj. Tehdejší vzepětí literatury sci-fibylo odrazem vrcholícího technologického optimismu, který sliboval i rychlé dobytí vesmíru a setkání s jiným životem. Pak přišlo hned několik studených sprch najednou: Kosmonautika upadla do stagnace, Mars na snímcích prvních sond vypadal jako poušť, vlády přestaly financovat hledání mimozemských signálů. Ale díky trpělivému shromažďování vědeckých informací mají dnes lovci mimozemšťanů důvod k mírnému optimismu. Vědí už dost, aby mohli věřit, že objev všech objevů může přijít každou chvíli.
autor je spolupracovníkem Pátku
***
LUDVÍK REITER Proč je prakticky vyloučené, aby planeta Země byla jediným místem k životu
