Pamatujete na první výjezdy „ven“ na začátku devadesátých let? Kafe stálo dvě a půl marky. Počítali jste: dvaapůlkrát dvacet, to máme padesát korun, je to možný? Doma jste dostali stejné kafe za dvě koruny padesát... To byl dobrý důvod k nadávání. Dolar za pětačtyřicet korun, francouzský frank za sedm a lístek do metra stál takových franků sedm. Někdy v té době jsem vycestoval o Velikonocích do Paříže. Předpověď byla optimistická, realita tragická, zima jak v Rusku, já neměl kabát. Jít k Laffayetovi a koupit si tam svetr? To byla šílená představa. Vždyť by mě ten svetr přišel na týdenní gáži! Vycpal jsem se novinami.
Nějak jsme si zvykli, že postupem času je „venku“ všechno dražší než u nás, ale čím dál míň.
Pamatuji si přesně, že to bylo před šesti lety na Photokině v Kolíně nad Rýnem, kdy jsem se nechal odvézt taxíkem a jízda mě stála míň, než by stejně dlouhá jízda stála v pražské drožce. Bylo to moje první setkání s tímto jevem. Něco je „venku“ levnější než u nás!
Taxíkem to začalo a zdaleka neskončilo. Dnes, když přijde řeč na nákupy, slyšíte v různých obměnách: Fotoaparáty? Ty nemá smysl u nás kupovat. Kupte ho v Americe, nejlíp přes internet, to vás nákup přijde na polovinu. Ošacení? To nemá smysl u nás kupovat. Zajeďte do Drážďan, to je něco přes hodinu od Prahy a máte tam prvotřídní kvalitu o třetinu, nebo dokonce o polovinu levnější než u nás s větším výběrem, a to nemluvím o výprodejích. Auta? Škodovky jsou nejdražší v Česku. Levnější jsou v Německu a nejlevnější ve Finsku. Jsou firmy, které vám dopraví fabii koupenou ve Finsku až před barák. A tak dál. Tento ekonomický jev doprovází jev psychologický.
Dřív jsme nadávali na naši mizernou ekonomiku, kvůli které je venku všechno dražší než u nás. A ekonomiku, potažmo na vládu. Dnes nadáváme na ekonomiku, potažmo na vládu, že je u nás všechno dražší než venku. Noviny otiskují rozbory, jak zlodějsky přepočítávají naši obchodníci eura, a tiskoví mluvčí obchodních řetězců se trapně vykrucují, že úprava cen je práce mamutích rozměrů a že prostě není možné kopírovat kurz koruny vůči euru. Dokonce i vláda se chvěje v základech, protože ten či onen koumes chce z tvrdnutí koruny vytlouct politický kapitál. Nadávali jsme dřív a nadáváme zase, více méně se stejnou intenzitou. Jestlipak by bylo možné vypočítat nějaký koeficient, nějakou normu, konstantu nebo ukazatel či bod, kdy přestáváme nadávat? Jestliže nadávání bylo dříve podloženo vyššími cenami venku a nyní je podloženo nižšími cenami venku, musel přece být nějaký bod, kdy ceny byly více méně stejné. Kdy to bylo, a hlavně, copak jsme v té době nenadávali?
Určitě ano. Konstanta samozřejmě existuje. Předveďme si to na počasí. Červenec byl mimořádně studený a nadávali jsme, že je mizerné počasí a děti že mají pokažené prázdniny a plovárny že zkrachují a podobně. Pak se počasí obrátilo a nadáváme, že je horko a že se v tom vedru nedá existovat. Je to podobné jako s těmi cenami. Taky musel být bod, nějaký přechodový moment, kdy se počasí měnilo ze studeného na teplé. Možná, že právě v té chvíli se nám dušička zatetelila blahem. Pocit štěstí, to není reakce na nějaké trvalé dobrodiní. Je to reakce na změnu od horšího k lepšímu. Ta změna může být docela nenápadná a vymezená v čase kratičkým okamžikem. Je třeba ji vyhlížet a uvědomovat si ji, a jakmile nastane, užívat ji a radovat se z ní.
Což je umění velmi obtížné a dovede ho míň lidí, než kolik umí balancovat na nose hospodský věšák.
Pondělí Neff
Úterý Vaculík
Středa Baldýnský
Čtvrtek Rejžek
Pátek Šustrová
Sobota Klíma
