Sobota 13. července 2024, svátek má Markéta
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Nejvěrnější nepřítel je špatné svědomí

Česko

Naďa Urbánková (69), zpěvačka

LEKCE ZE ŽIVOTA

Vyrůstala jsem v chudé rodině. Maminka byla textilní dělnice a tatínek býval stavebním dělníkem, ale v době mého dětství byl už v důchodu. Měli jsme malé hospodářství - jednu krávu, dvě kozy a nějaké králíky. Celá domácnost ležela na bedrech maminky. Barák nám pomalu padal na hlavu, protože nebyl nikdo, kdo by ho opravoval.

Chtěla jsem být herečkou. Když jsem byla dítě, našla jsem na půdě šuplík s obálkou, v níž byly fotografie hollywoodských hvězd, například Rity Hayworthové nebo Roberta Taylora. V těch šesti letech jsem se do Taylora hluboce zamilovala. Vysnila jsem si, že se stanu filmovou herečkou.

Zvítězila praktičnost. Otec umřel a my jsme se museli stěhovat. Byly jiné starosti než zjišťovat, na jakou uměleckou školu bych mohla jít. Hlavně abych měla nějaké normální povolání, abych se uživila, říkala maminka. Jediná škola, kde bylo místo, byla střední zdravotnická škola v Trutnově. Netoužila jsem být sestřičkou. Ale chtěla jsem mít maturitu.

Jako zdravotní sestřička jsem se živila čtyři roky. V nemocnici jsem pochopila, jak člověk, který je opravdu nemocný, potřebuje lásku, pohlazení, popovídání, pocit sounáležitosti. Vřelé slovo pomůže víc než drahé léky.

Když zpíváte, tak to je to samé. Můžete být krasavice inteligentní s úžasným hlasem, ale když do zpěvu nedáte srdce, tak posluchač cítí jen pusto a prázdno.

Bývala jsem strašně zarputilá. Odmalička. Jednou, když jsem zlobila, nechal mě pan farář stopadesátkrát napsat „Miluji Ježíše Krista“. A já ho na nějaký čas přestala milovat.

Bůh existuje. Vím to naprosto jistě. Chcete konkrétní zážitek? Těch bylo tolik! Ať už to byly obrazy vytvořené z oblaků nebo mezigalaktická loď, kterou jsem evidentně viděla i slyšela.

Moje chyba byla, že jsem byla velmi často vzpurná a božímu hlasu říkala NE. Jakmile jsem si uvědomila, že mi bůh opravdu pomáhá a začala naslouchat jeho hlasu, všechno bylo jednodušší. Jako když jsem se pokoušela přestat kouřit. Nikdy jsem to nevydržela déle než tři dny. Až jednou jsem vyšla na balkon, sepjala ruce a řekla: pane bože, já tě prosím, abych už od zítřka nikdy neměla chuť na cigaretu. Od toho dne jsem opravdu chuť na cigaretu nepocítila, i když kolem mě všichni kouřili a já bývala vášnivý kuřák. To víte, že lidi namítali, že jsem to zvládla vůlí. Není to pravda. Ta chuť prostě odešla.

Stárnutí se nebojím. Ani smrti. Ve chvíli, kdy se narodíte, máte jedinou jistotu - že jednou umřete. Mně se o smrti zdálo - ve snu jsem už umřela, a tak vím, co tam je. NIC. Žádné tunely ani světla jsem neviděla. Najednou jsem se ocitla v místnosti, kde bylo pár židlí a stoly a stáli tam tři mužští v obleku. Já jsem seděla a oni stáli kolem a ptali se mě: tak co? A já na to: co co? Jak se cítíš? Normálně. Copak ty nevíš, co se stalo? Co by se mělo stát? Umřela jsi. Jsi na druhém břehu. Tak jsem si řekla, tak to je dobrý! A sen byl pryč. Takže já se smrti nebojím, protože vím, že to bude dobrý. Dokonce už mám zamluvené místo s krásným výhledem na hřbitově v Želivě, kde teď bydlím. Když už nemám barák, tak aspoň místo na hřbitově.

Co je v životě nejdůležitější? Pochopit, jaký život mi bůh nabídl. Nezpěčovat se osudu, neubližovat druhým, být tolerantní a k lidem přistupovat s láskou a pochopením. Prožila jsem kruté věci. Ani jedno ze tří manželství mi nevyšlo. V mých šedesáti letech jsem byla připravena o všechno, co jsem měla. O peníze, ale i o kariéru, protože jsem se kvůli svému bývalému manželovi odstěhovala do zahraničí. Když jsem se vrátila, byla jsem už mimo a jen jsem si mohla říct, že kdybych zůstala v Čechách a nevdala se, tak jsem mohla pokračovat a dneska jsem mohla mít třeba vlastní dům. Jenže já už na to dneska nechci vzpomínat... Srovnala jsem se s tím.

Ránu vracet ranou je chyba. Žádné zadostiučinění tím člověk nezíská, ničemu to nepomůže. Dneska vím, že jediná možnost, jak se s křivdou vypořádat, je odpustit těm, kteří vám ublížili. Ale je to moc těžké!

Nemám nic. Myslím tím materiální věci. Ani nesmím mít. Před devíti lety jsem začala od nuly. Kupovala jsem si úplně všechno znovu -od hrníčků až po kanape. Dostala jsem velké, tvrdé poučení. Ale najednou si člověk položí otázku: mám kde spát? Mám. Mám kde se osprchovat? Mám. Mám zdravou dceru? Mám! Mám práci, jsem zdravá, mám profesi, kterou miluju? Mám! Tak co chci víc?

Budu ředitelkou výchovného ústavu. Ve filmu Herbert v ringu. Za bolševika byly filmy, co jsem natočila, zakázané. Když se objevily, tak už jsem byla na nějaké role stará, tak jsem si řekla, no co, holt filmová umělkyně nebudeš. Vůbec mi to nevadilo. Nedávno jsem se seznámila s panem režisérem Otakáro Schmidtem, který mi nabídl pěknou roli ženy v mém věku. Moc se těším na natáčení.

Kdybych shrnula celý svůj devětašedesátiletý život, tak mohu říct, že teprve dneska jsem šťastná. Proč? Protože se nemusím bát o majetek, neboť žádný nemám, nemusím se strachovat, že mě někdo okrade... A kdyby se přece jen vyskytl nějaký problém, tak se jistě najde i řešení. Teď už vím, že bůh mě nikdy neopustí a že mi vždycky pomůže.

Už bych nechtěla být mladá. Teď, když zpívám, jsem opravdu svobodná. Nezastírám, že mám špeky, že mám vrásky, nikdy bych netutlala, kolik je mi let. Nechci docílit úspěchu v Carnegie Hall ani mít několik zlatých cédéček. Nikdy jsem se nikam nehrnula. Pro kariéru a zdravou stolici stačí jediné: netlačit. Fanoušci jsou mi věrní, a to mě nesmírně těší. Jezdím po festivalech s kapelou Bokomara, užívám si to. Nedávno za mnou přišel po koncertě šestiletý chlapeček a řekl mi: paní Urbánková, já vás miluju a jsem váš největší obdivovatel. I pro tyhle chvilky stojí za to žít.

Spravedlnost existuje. Boží účet nemůžete zkorumpovat. I ti, kdo vám ublíží, budou jednou platit. A víte, co je nejhorší? Špatné svědomí. Prostě tvoje špatné svědomí je tvůj nepřítel nejvěrnější. Já mám svědomí čisté. Mohu usínat krásně.

Autor: