Aby pak sám podlehl jedné typicky české chorobě…
Bez profesora Rašky by 20. století vypadalo podstatně jinak – minimálně by na planetě Zemi žilo výrazně méně lidí než dnes. Právě díky tomuto českému lékaři dosáhlo lidstvo dosud největšího úspěchu v boji s infekčními nemocemi: zatočilo s pravými neštovicemi, jež jen v minulém století zabily na 300 milionů lidí a po tisíciletí decimovaly celé národy. Jde zároveň o jedinou nakažlivou chorobu, kterou se podařilo zcela vymazat z povrchu zemského. Z Československa udělal Raška velmoc v oblasti epidemiologie a coby zástupce východního bloku se stal ředitelem Divize infekčních nemocí Světové zdravotnické organizace (WHO), kde zavedl svoji přelomovou metodu boje proti infekcím, díky níž se výrazně zvýšily šance lidí na přežití ve věčném souboji se zákeřnými mikroby. Zvlášť v dnešní době globalizace, kdy hrstka lidí sedne do letadla a roznese nemoc do celého světa, kdy lidem hrozí nové a nové infekce i v souvislosti se zrychlujícími se změnami klimatu a kdy se zvířata chovají na gigantických farmách připomínajících koncentráky.
Ač byl Karel Raška jedním z nejvlivnějších světových vědců minulého století, jeho osud je dnes prakticky neznámý.
Na jeho jméno jsem narazil úplnou náhodou v květnu, když jsem hledal v souvislosti s pandemií prasečí chřipky informace pro článek o nebezpečných virech. O otci moderní epidemiologie však Google vyplivne jen pár větiček. Vrtalo mi hlavou, proč takové eso, které dosáhlo fenomenálních úspěchů, není ani v učebnicích. Odpověď přišla asi za týden, kdy mi volal jakýsi pan Raška. Celý dojatý mi děkoval za to, že jsem v článku zmínil jméno jeho otce, že o docenění jeho zásluh usiluje marně už léta. A mně se otevřel pohnutý a fascinující příběh profesora Rašky.
Terezínské drama
Psal se 2. květen roku 1945 a mladý nadějný lékař, původně epidemiolog Československé armády, který se po jejím zrušení stal vedoucím mikrobiologického a epidemiologického oddělení Zdravotního ústavu Protektorátu Čechy a Morava, byl těsně před koncem války odbojovou organizací pověřen důležitým úkolem. V malé terezínské pevnosti, největší věznici gestapa v protektorátu, propukla epidemie skvrnitého tyfu alias skvrnivky. Rašku nejprve vůbec nechtěli pustit dovnitř, ale do pevnosti se mu nakonec podařilo probojovat přes zástupce Mezinárodního červeného kříže. Když Raška viděl skutečný rozsah epidemie, spunktoval velkou záchrannou akci, jež do té doby neměla obdoby. Na počátku měl k dispozici pouze hrstku zdravotníků a mizerné vybavení, do Terezína navíc přijížděly nové transporty vězňů z likvidovaných táborů v Německu, a tak se počet obyvatel ze dne na den téměř zdvojnásobil. Situace byla kritická. Němečtí vojáci, kteří tušili nevyhnutelný konec, dále úmyslně šířili tyfus, který roznášely vši, tím, že při likvidaci německých táborů přidělili do každého vagonu se zdravými, ale zavšivenými lidmi nemocné skvrnivkou, takže do Terezína přijížděla spousta dalších, už nakažených lidí. 5. května se Němci dali na útěk a nastal chaos. Vedení převzala židovská samospráva, s jejímiž některými členy se Raška dostal do konfliktu, po únoru ‘48 byl dokonce paradoxně označován za antisemitu. „Židé se konečně stali svobodnými lidmi a jejich první myšlenka samozřejmě byla vrátit se domů, ať už byli odkudkoli. Jedním z nejdůležitějších úkolů Rašky, který měl zpočátku k dispozici jen pět četníků, bylo uzavření ghetta, neboť rozšíření skvrnivky mimo Terezín bylo nepředstavitelným rizikem. Ovšem v ghettu nastala po útěku esesáků anarchie. Tak se stalo, že Raška nesmlouvavě varoval radu starších ghetta: ,Pokud se nezačnou pohřbívat zesnulí a neuzavře se ghetto, dám vás umístit mezi zavšivené,‘“ vzpomíná doktorka Eva Aldová, která se akce coby Raškova podřízená účastnila. Zvládnutí epidemie obrovských rozměrů zabránilo rozšíření nemoci, která se projevuje horečkami, bolestmi hlavy a svalů, vyrážkou a často končí smrtí, do celé Evropy a vysloužilo Raškovi uznání i v cizině.
Hvězda talentovaného doktora začala strmě stoupat a v krátké době si připsal celou řadu primátů. „Táta neustále studoval, co je nového. Například se během války z rádia dozvěděl o Rh faktoru. A v Grébovce bylo takové vivárium, kde byly opice makak rhesus, jejichž krvinky použil k přípravě diagnostických sér pro Rh faktor. Ten při špatné kombinaci matky a otce způsobuje těžkou nemoc dětí, která může končit smrtí. Táta to hned začal zkoumat a jako první v Evropě provedl speciální transfuzi, při níž se mění krev u novorozence,“ popisuje Ivan Raška (64), sám úspěšný vědec, otcův zápal. „Byl cvičen nejen v epidemiologii a mikrobiologii, byl i výborný patolog a dobře znal příznaky infekcí. Všechno si vyzkoušel a nikdo ho nemohl obalamutit,“ vysvětluje, v čem spočívala otcova výjimečnost. V roce 1949 Raška zavedl revoluční způsob léčení nebezpečné spály pomocí penicilinu a výskyt vážných komplikací vedoucích například k poškození srdce či ledvin snížil ze čtyřiceti procent na čtyři. Povedlo se mu zavést metodiku pro diagnostikování střevních onemocnění či eliminovat epidemie virových hepatitid, výrazně u nás omezil i výskyt černého kašle, záškrtu, TBC nebo dětské obrny. Stali jsme se naprostou epidemiologickou špičkou a Raškovy postupy později inspirovaly i Američany. Jeden z největších majstrštyků si Raška připsal na slovenské Rožnavě. V roce 1951 tam vypukla neznámá nákaza, která se šířila jako lavina. V nemocnici skončily stovky lidí a město zachvátila panika jako v katastrofickém filmu. Místní odborníci nemoc identifikovali jako atypický břišní tyfus a nařídili hromadné očkování. To by ale znamenalo obrovskou katastrofu. Teprve skupina odborníků v čele s Raškou totiž určila správnou diagnózu – klíšťovou encefalitidu. Po doslova detektivním pátrání Rašku a jeho tým zavedly stopy až do místní mlékárny. Jak ale souvisí klíště s mlékem, nikdo z nich netušil. Nakonec přišli na to, že bylo infikováno kozí mléko, kterým v Rožnavě šidili mléko kravské. Takovýto nepřímý způsob přenosu byl až dosud zcela neznámý.
Vysoká hra
Jakmile se někde ve východním bloku objevila informace o nebezpečné nákaze, byl u toho Raška. Ať už šlo o spalničky v Albánii, či mor v Číně, kde si vynutil přístup do zakázané oblasti. Svého dosáhl, nejen když šlo o mikroby… „Přemluvil i velitele čínského přístavu, ať ho na vojenské lodi vezme na moře, aby viděl východ slunce,“ směje se Ivan Raška. Československo Raška pomohl zbavit i další pohromy, když se po kolektivizaci zemědělství nezadržitelně šířila mezi zestátněnými kravami tuberkulóza a brucelóza. Pražský Ústav epidemiologie a mikrobiologie, který Raška budoval, se stal jedním z nejlepších světových pracovišť, což byl v tuhých 50. letech malý zázrak.
Inspirativní byl především Raškův zcela nový, komplexní pohled na nemoc, který by se dal zkráceně přiblížit jako „najít, popsat, prozkoumat, odhadnout rizika, uštvat a zničit“. Právě v Československu tak byl položen základ koncepce zvané surveillance, jež sehrála klíčovou roli při likvidaci neštovic a dodnes je základem boje proti mikrobům: Objeví-li se kdekoli na světě nějaká infekce, okamžitě je zalarmována Světová zdravotnická organizace. Na místo vyrazí komando vyškolených zdravotníků, kteří učiní potřebná opatření – snaží se původce nákazy identifikovat, izolovat a následně zamezit jejímu nekontrolovatelnému šíření.
„Když v roce 1963 zemřel šéf divize infekčních nemocí, ředitel WHO Candau si vybral jeho. Přestože se na to místo hlásilo 35 odborníků z celého světa a táta mezi nimi nebyl,“ vypráví Ivan Raška ve své pracovně a ukazuje dopis, kterým Marcolino Candau profesoru Raškovi místo nabídl. Nejožehavějším problémem, se kterým se v té době Světová zdravotnická organizace potýkala, byly epidemie černých neštovic, které zabíjely v průměru dva miliony lidí ročně. V roce 1958 se k WHO znovu připojil východní blok v čele se Sovětským svazem, který vytvořil program eradikace neboli úplného vymýcení této nemoci, jenž spočíval v plošném očkování. Neštovice ale zůstaly vůči tomuto plánu pět let téměř imunní. Pouze obrana vyspělých států před touto chorobu stála ročně odhadem přes miliardu dolarů. Není proto divu, že Raškovu novému plánu nikdo moc nevěřil, dokonce ani sám generální ředitel WHO, který Rašku angažoval. Český odborník ale nakonec Candaua přesvědčil. A nejen jeho. Jakmile dostal svolení, vyrazil Raška do Spojených států, kde na svou stranu získal i šéfa administrativy prezidenta Lyndona Johnsona, která měla do té doby k WHO poněkud přezíravý postoj. Americká organizace USAID v té době rozjížděla plán na očkování proti spalničkám, zdatnému konkurentovi neštovic především v Africe. Raška vyjednal, aby se oba programy spojily pod hlavičku WHO, a pár měsíců nato už americký prezident ve Zprávě o stavu unie hlásil, že dá na eradikaci neštovic 65 milionů dolarů. Kouzlo českého lékaře zapůsobilo i na Rusy, kteří se spojení se západním nepřítelem bránili zuby nehty, a v době studené války stál za přípravou nevídané globální akce. Stovky odborníků z celého světa, kteří se na eradikaci podíleli, musely projít jednotným školením v elitním Centru pro kontrolu nemocí v Atlantě. Ve WHO Raška založil dvě speciální jednotky – jednotku surveillance a jednotku pro eradikaci neštovic, do jejíhož čela získal špičkového mladého epidemiologa Donalda Hendersona, kterému se do Ženevy zprvu vůbec nechtělo. Nakonec ale jistě nelitoval.
Kterej blbec tohle vymyslel
V lednu roku 1967 byla masivní světová kampaň spuštěna a špičkové lékařské týmy ve spolupráci s desetitisíci lokálními odborníky i neodborníky začaly decimovat virus i v nejzapadlejších pralesech.
Éra neštovic, ale bohužel i Karla Rašky, se pomalu, ale jistě chýlila ke konci. Vlastnosti, jež Rašku dostaly až na výsluní, jej zároveň stáhly ke dnu. V roce 1968 odsoudil okupaci Československa a na zahájení porady ministrů zdravotnictví členských zemí WHO se odmítl přivítat se sovětským ministrem se slovy, že představiteli okupantů podávat ruku nebude. O dva roky později se Raška i přes nabídky z různých zemí světa vrátil domů. „Věděl, že to doma bude blbý, ale netušil, že až tak,“ vysvětluje Ivan Raška. Význačným rysem Karla Rašky byla až nediplomatická přímost. „On byl dost nekompromisní a mezi odborníky si nadělal řadu nepřátel, protože jakmile zjistil, že je něco hloupost, dotyčnému to řekl. Jeho častá věta byla, ,kterej kolosální blbec tohle vymyslel‘,“ říká Ivan Raška. Zvlášť jeden na něj měl spadeno, tehdejší náměstek ministra zdravotnictví, kterého Raška usvědčil z podvodu při kandidátské práci. Raška byl tak po svém návratu a povýšení náměstka na ministra sesazen z čela ústavu a posléze odejit.
Klatba dopadla na celou rodinu. Raškova manželka Helena, světově uznávaná farmakoložka, po své šedesátce začala jezdit po JZD a podílet se na léčbě telat. O moc lépe se nevedlo ani Ivanovi, který skutečnou vědeckou kariéru rozjel až po revoluci. Dnes má ale na kontě řadu ocenění za svůj výzkum buněčného jádra a šéfuje Ústavu buněčné biologie a patologie 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Úspěšným vědcem byl i druhý Raškův syn, který po srpnu ‘68 emigroval do Spojených států a symbolicky navázal na otcovy úspěchy. Surveillance jeho otce totiž vedla k objevení AIDS coby nové nemoci na základě dvou ohnisek onemocnění v New Yorku a San Francisku na počátku 80. let. A právě Karel Raška mladší spoluzaložil jednu z prvních amerických laboratoří na výzkum této nemoci. Stejně jako otec je i on všestranný – původně biochemik, poté molekulární virolog a zároveň lékař. Svou vědeckou kariéru, během níž se kromě AIDS zabýval mimo jiné i výzkumem nádorových virů či poruchami imunity u lidí s chronickým selháním ledvin, opustil a nyní je přednostou Oddělení laboratorní medicíny a patologie nemocnice v New Jersey. Jak oba bratři shodně přiznávají, že „to rodinné klima dělá hrozně moc, navíc táta byl bývalý voják, takže doma to bylo tvrdý“.
Muž, který nebyl
„Bývalý voják“, který neohroženě ničil bacily po celém světě, se však podobné satisfakce nedočkal. Čekal ho tvrdý pád a se svým odstřelem se vyrovnával jen těžko. Vždyť když si například v 70. letech vyřizoval penzi, musel se obrátit na svou bývalou sekretářku, aby mu pomohla, neboť mu byl zakázán vstup do ústavu, který vybudoval. A nakonec žádnou penzi stejně nedostal. Raška najednou jako by neexistoval, odvrátila se od něj i většina spolupracovníků, přestože spoustě z nich zařídil prestižní práci ve WHO a dostal je do světa. Zůstala mu i řada věrných, kteří ho až do jeho smrti v roce 1987 navštěvovali, ale ti nebyli na vedoucích postech. Ti ostatní si pomalu začali Raškův úspěch přivlastňovat a ze zmínek o neštovicích či učebnic epidemiologie začalo jeho jméno postupně vypadávat. S pravdou ven nevyšli bývalí kolegové ani po revoluci, a tak se dostalo ocenění jiným. Když se i po deseti letech od revoluce někteří lékaři, které Raška „udělal“, s klidným svědomím chlubili cizím peřím, mladší syn Ivan se rozhodl, že to tak nenechá. „Kdybyste třeba viděl, jak uměl přednášet. Mě nejvíc mrzí, že i na lékařských fakultách, kde dlouhá léta učil, o něm medici vůbec nic neví. Moji oba synové se na přednášce dozvěděli, že skvrnivku v Terezíně dělal profesor Patočka. Ano, on tam byl, navíc s tátou byli kamarádi, ale nejde zde vynechat mého otce,“ povzdechne si profesor Raška. Alespoň že vyšla knížka vzpomínek jeho bývalých kolegů a žáků, kteří objasňují, jak to všechno bylo.
Podobným způsobem se „vytratil“ Raškův úspěch i v zahraničí. Například americký epidemiolog Donald Henderson, jehož český lékař musel k účasti ve svém programu kdysi přemlouvat, se po Raškově odchodu z WHO stal vědeckou superstar. Za svou práci v oblasti infekčních chorob získal i nejvyšší americké vyznamenání, prezidentskou Medaili svobody. O „otci eradikace“, jak Rašku v 60. letech nadšeně nazýval, se už ale nezmínil. A tak se čtenáři amerických novin léta páně 2009 mohou v článcích věnovaných tomuto odborníkovi dočíst, že Henderson „navrhl spojení programů proti spalničkám a neštovicím“. „Hendersonův bývalý šéf Alexander Langmuir, tátův kamarád, mu říkal: ,Vždyť si to ten Raška nezaslouží.‘ Ale on chtěl tu slávu pro sebe,“ mrzí Ivana Rašku. Ale nevzdává se: „V cizině už je to v háji, ale aspoň doma aby tátovy zásluhy uznali.“ Jak napsal v knize vzpomínek doktor František Výmola: „Je chybou a hanbou, že profesoru Raškovi byla upřena zásluha v eradikaci neštovic. Je to hanba nás všech, nás všech pamětníků, neboť to všichni dobře víme.“
Letos by se Karel Raška dožil 100 let. Shodou okolností 17. listopadu. Ideální příležitost, jak narovnat pokroucenou část historie.
Globální lékařskou akcí vymýtil epidemie černých neštovic, které zabíjely ročně dva miliony lidí Ptačí a prasečí chřipka, filmy o vyhynutí lidstva… Strach z epidemií dnes trápí celý svět. Málokdo ví, že naše země bývala na tomto poli velmocí. ”
O autorovi| MILAN vIDLáK, redaktor Pátku milan.vidlak@lidovky.cz
