Měl jsem pocit, jako bych byl v tom filmu - reagoval po projekci černočerné norské komedie Kurz negativního myšlení Jan Kašpar. Návštěvníci Divadla Járy Cimrmana vědí, že je už řadu let na vozíku -stejně jako hrdinové filmu, u něhož se tak dobře bavil. Ve zkratce tu jde o to, že permanentní pozitivní náboj, který kolem sebe šíří „chodící“, může ty „nechodící“ pěkně štvát. Někdy je prý lepší se opít, vyvztekat se, pohádat se nebo se v mezích svých fyzických možností poprat, zafunguje to - podle hrdinů filmu i podle diváků vozíčkářů - leckdy lépe než andělsky míněné rady terapeutů.
Jan Kašpar svou tragédii přijal během prvního měsíce, v době, kdy ho ještě všechno bolelo. Jiní podobně postižení doufají třeba i po osmi deseti letech v zázrak. Ten samozřejmě nepřijde. I to vzkazuje Kurz negativního myšlení - vozíčkářům i těm „zatím zdravým“. Film podporuje Konto bariéry. Nebo Konto bariéry podporuje film? V zásadě je to jedno, protože platí obojí. Kdo na film přijde, pomůže hned několikrát. Sobě přivodí ojedinělý filmověsociální zážitek a bude si moci koupit filmový náramek Konta bariéry, čímž pomůže jiným.
Paradoxem je, že většina pražských kin, která film uvádějí, tedy Světozor, Aero, Mat a Evald, nemá až na výjimku bezbariérový přístup. Bezbariérově vybavené multiplexy totiž, ke své škodě, o „nějaký norský film“ nestojí. Doporučujeme tedy jít na Kurz negativního myšlení v sestavě jeden vozíčkář plus tři chodící, kteří pomohou s překonáváním bariér. Slyšet, jak se postižení z plna hrdla smějí sami sobě, je očistné.
O autorovi| Darina Křivánková, redaktorka LN
