Někdy nelze než se vzepřít

POLEMIKA

Pokračovat v polemice s Petrem Zídkem o Mašínech a Paumerovi asi nemá smysl: Zídek si o odboji proti totalitním režimům myslí svoje, já taky, naše názory se sotva protnou. Zároveň ale nepovažuju za dobré nechat jeho argumenty bez odpovědi, tak aspoň stručně: položil jsem v LN otázku, jestli měl za války každý muž v okupovaných českých zemích vzít do ruky zbraň a jít střílet na nacistické vojáky. Zídek to komentuje: „Kdyby se naši dědečci zachovali podle páně Drdových rad, nepochybně bychom tu dnes nepolemizovali. Jak dlouho by tak asi Němcům v obsazené zemi trvalo vyhubit všechny ty odbojné Čechy?“ (Životní omyl jedněch odbojářů, LN 4. 8.) Jak dlouho by to bylo trvalo, to nevím – neví to ovšem ani pan Zídek, jen se tak tváří. Nejsem naivní, abych si představoval, že úplně každý muž je schopen válčit, ani nejsem fanatik, abych nechápal, že existují i jiné důležité způsoby rezistence: jen mám za to, že v situacích, jako byla nacistická okupace, má muž primárně morální povinnost bránit jako bojovník spravedlnost, rodinu, bližní, zemi – když to neudělá, má k tomu mít buď vážný důvod nebo z toho má mít trauma. Tisíce Čechů to pochopily, odešli bojovat proti nacismu na západní i východní frontu, přispěli k porážce Hitlera. Byli to obdivuhodní lidé, je škoda, že jich nebylo desetkrát tolik, pomohli k české svobodě, ne k zotročení.

Vědět, že dědové nebyli zbabělí Zídek taky píše, že odboj není morální, nýbrž „politická a vojenská“ otázka. Považuju to za nesmysl, protože nejde o protiklad. Za prvé z vojenství a politiky bez morálky vyleze vždycky jenom nějaká obludnost, za druhé jsou stovky situací, kdy má smysl se z morálních důvodů vzepřít i bez vojenské strategie a politického vedení, ačkoli to člověku v danou chvíli nepřinese než potíže, nebo přitom ztratí život. Hypotetický příklad? Kdyby se Češi za nacismu vzepřeli a šli bránit čs. Židy před deportacemi, kdyby dali najevo, že jsou ochotni za ně zemřít (a taky zabíjet), byl by to v duchu Zídkových názorů marný boj, jehož výsledkem by byly tisíce mrtvých. Holokaust by to asi nezastavilo – a přesto je třeba litovat, že se nic podobného nestalo. Úplně stejně je třeba litovat, že se Češi nevzepřeli třeba bolševické kolektivizaci, barbarskému zničení stovek starých selských rodů. Zabránili by jí? Asi ne, ale člověk by dneska věděl, že předkové nebyli zbabělci a že ti perzekvovaní v tom nezůstali sami.

Tvrzení, že odboj Mašínů a spol. byl nejen „nesprávný, ale i dětinsky hloupý“, protože „tehdejší režim nešlo odstranit podpalováním stohů ani podřezáváním policajtů“, je demagogické: ani jedno, ani druhé nebylo smyslem ani hlavním cílem skupiny a Zídek to dobře ví. Mašíni chtěli bojovat proti teroru účinněji, ale špatně odhadli své možnosti, respektive celkovou situaci v zemi, asi i podcenili sílu komunistického aparátu. To se v letech 1948–1953 stalo i lidem mnohem starším a zkušenějším. Když postupně nazřeli, že toho sami moc nezmůžou, jednali naprosto racionálně: rozhodli se přidat k americké armádě, podřídit se tedy vojenskému vedení demokratické části světa, a statečně to rozhodnutí dovedli do konce. Ale jak o tom vést debatu s člověkem, který si (v nepříliš povedeném pokusu o ironickou koncovku článku) myslí, že měli raději oddělat Pavla Kohouta?

O autorovi| ADAM DRDA, novinář

Nastavte si velikost písma, podle vašich preferencí.