Cervantesův Don Quijote de la Mancha je již třetím tématem, které si David Prachař vybral s Janem Nebeským, Jiřím Fajtem a Lucií Trmíkovou (tentokrát ještě s kytaristou Plastic People of the Universe Joem Karafiátem). Po Hamletovi (Hamlet part II) a Faustovi (Neúplný sen) došlo na rytíře smutné postavy a opět vznikl experimentální projekt na pomezí pohybového divadla, činohry, výtvarné a hudební performance. NoD Quijote, jak se nová inscenace jmenuje, až rozmarně hýří originálními nápady, improvizacemi, rozličnými extempore. Dramatik Egon Tobiáš s divokou imaginací proplétá své vize s Cervantesem s Reynkovými texty, vytváří zvláštní paralely.
Kompozice, energie, hudba i rytmus Inscenace se zprvu jeví jako cosi nespoutaného, ale brzo divák objeví, že je pečlivě zbudovaná a drží styl. Je to ten druh produkce, který se dá vnímat nezatíženě s naprostou svobodou asi jako abstraktní obraz – divák se může nechat volně unášet svými pocity, asociacemi, emocemi. Vnímá kompozici a energii. Ostatně ne nadarmo je tu tentokrát tématem výtvarné umění.
Je zbytečné za každou cenu hledat pevný bod nebo se domáhat srozumitelnosti za každou cenu – je to lekce z čisté divadelnosti. A David Prachař ji také umí až virtuózně vyvolávat z libovolného zdroje i téměř z ničeho. Podílí se na destrukci textů a ze vzniklé tříště znovu staví svůj příběh. Střídá polohy vypjatého hystrionství s jemnou sebeironií a sarkasmem, dramatický patos s komikováním, hereckou stylizaci a zkratku s náročně fyzicky rozehrávanými situacemi. Zaobírá se banalitami, stylizuje se do role starého šmíráka a vypravěče historek z natáčení, pak zase po brechtovsku vystupuje z role, hašteří se s kolegy a vzápětí „vrátí“ zpět a autenticky žije v sebou vytvořené „jiné“ realitě.
Začíná parafrázovaným Reynkovým monologem, v němž básník s odzbrojující prostotou líčí svůj den – jak z desek tiskne grafické listy. Prachař ovšem netiskne, ale dere peří – ráno, v poledne a večer... Opodál v improvizované kuchyni s velkým zavařovacím hrncem Lucie Trmíková v neforemné zástěře „vyvařuje“ listy knih a tuto potravu rozvěšuje na prádelní šňůru. Je to starostlivá matka, vysněná Dulcinea i zkázonosná pohřbívačka iluzí. Prachař tančí divošské tance, probírá se starými divadelními kritikami, jezdí na plyšové slepici a bojuje s větrnými mlýny, na hlavě naražený hliníkový ešus. Na epidiaskopu ožívají staří rytíři, Reynkovy křehké grafiky a nakonec jen tak, prstem do černého prachu, Prachař nakreslí dětskou kresbičku s kočkou v okně a stylizovanou postavičkou. Paradoxy a zákonitosti tvorby jsou totiž stále stejné, ať jde o herectví nebo o výtvarné umění. Trmíková je zpočátku spíš v pozici trpného činitele, který krátce vstupuje do „mistrovy“ samomluvy a kreací, postupně se však emancipuje stále víc a proměňuje se v nevypočitatelného partnera. V závěru, když Don Quijote k smrti unaven ulehá uprostřed knih, přichází jako elegantní dáma s kloboučkem a jako mumii jej obmotává mokrými listy knih. Hrdina z mokrého hrobu vstane a oba s novou energií začínají znovu. Další rovinou téhle vrstevnaté podívané je hudba a rytmus. Jiří Fajt sedí na svém hudebním nástroji obkročmo, je to funkční kombinace koně a bicích, která by mohla klidně někde stát jako kinetická plastika. Fajt je bosý a oblečený v bílé kimono – koně rozjíždí houpavým pohybem, dupe na dřevěné pedály. Rozličné zvuky, údery na bicí a hudba se slévají, kytarista preluduje španělské motivy. Uprostřed jeviště je prostor vymezený velkým čtvercem, v němž jsou naházeny knihy a nad nimi se vznáší další „magický“ čtverec s malými vejcovitými lampičkami po obvodu.
Je to dada svého druhu, podivný sen. Může to ale být i dobrodružství v laboratoři, na španělských pláních nebo v Petrkově a v NoD – to vše mají v rukou dva herci a dva muzikanti. Odhadnout míru improvizace u každého představení je nejspíš nemožné – i to je lákavé. Ta spousta obrazů a významů, které lze různě vykládat, má velké kouzlo, ale pro recenzenta je dost fuška tenhle nápor imaginace zpracovat, Je to nefalšovaná cesta krajinou fantazie, kterou každý z nás putuje po jiné trase.
***
NoD Quijote
Egon Tobiáš podle Cervantese, Reynka a skutečné události Dramaturgie: Kateřina Šavlíková Režie: Jan Nebeský Hudba: Jiří Fajt Roxy/NoD, premiéra 27. 10.
