Talentovaný hoch už ve dvanácti letech vystoupil ve Velkém sále leningradské filharmonie s úvodní částí Chopinova Prvního klavírního koncertu. Jeho otce, filozofa Josifa Švarce, však zastřelili v lágru během Stalinovy velké čistky v roce 1938 a rodinu vysídlili do Kyrgyzstánu. Za války vedl ve Frunze armádní sbor a orchestr.
Na doporučení Dmitrije Šostakoviče vystudoval skladbu na leningradské konzervatoři a zaujal první Symfonií f-moll (1954). Vedle orchestrálních děl psal také scénickou a baletní hudbu. Od roku 1958 se hojně věnoval komponování pro film. Složil mj. doprovod k pozoruhodným dílům Vladimira Motyla Smutek pro rytíře (1967) podle scénáře svého dlouholetého přítele Bulata Okudžavy, k dobrodružnému Bílému slunci pouště (1969) nebo k dramatu manželek děkabristů Hvězda kouzelného štěstí (1975), kde zazněla i jím zhudebněná Okudžavova báseň Píseň kavaleristů.
Kongeniálními kompozicemi dotvořil též např. Vengerovův přepis Tolstého Živé mrtvoly (1968), Pyrjevovy Bratry Karamazovy (1968), Germanův debut Prověrka osudem (1971), který se ale do kin dostal až s patnáctiletým zpožděním kvůli nepřijatelnému pojetí tématu viny a zrady zajatého vojáka, nebo Kurosawovu oscarovou adaptaci Arseňjevových románů Děrsu Uzala (1975).
K symfonické tvorbě se vrátil před devíti lety, kdy měly premiéru jeho sedmidílné Žluté hvězdy, věnované Raoulu Wallenbergovi a obětem tábora smrti z Kaunasu.
Zemřel v neděli ve městě Siverskij v leningradské oblasti. S manželkou, ekonomkou Antoninou, měli jednu dceru, Galinu.
O autorovi| Profily osobností, které opustily tento svět, připravuje Jan Rejžek
