Samostatně debutoval experimentálním filmem dle scénáře básníka Ivana Drače Pramen pro žíznivé (1965) a potom adaptoval Gogolovu povídku Předvečer Jana Křtitele (1968), ale ani jeden ze snímků se do distribuce nedostal ani náhodou. Do kin šel až jeho lyrický Bílý pták s černým znamením (1971) o osudech synů šumaře na Bukovině za rumunské a posléze sovětské nadvlády. Viděli jsme i jeho komedii Svátek pečených brambor (1977) a Slaměné zvony (1987) podle románu Jevhena Hucala.
Na festivalu v Cannes získal cenu FIPRESCI za titul Zóna - Labutí jezero (1990). Na Febiofestu se před časem připomněla jeho Sedmá trasa (1997). Poslední Iljenkovo dílo Modlitba za hejtmana Mazepu (2002) bylo vybráno na berlínský filmový festival.
Napsal také libreto k baletu Prométheus, prózu Ahasver, rád maloval. Před šesti lety neúspěšně kandidoval za nacionální Všeukrajinské sjednocení Svoboda.
Zemřel v úterý 15. června na rakovinu ve vesnici Prochorovka v čerkeské oblasti. Obě jeho manželky Larisa Kadočnikovová a Ludmila Jefimenková byly herečkami. Bratr Vadim je kameramanem, druhý Michail rovněž režisérem.
O autorovi| Profily osobností, které opustily tento svět, připravuje Jan Rejžek