Třebaže byla nominována na Oscara jen jednou - za podíl na Monicelliho Casanovovi 70 (1964), soupis jejího mimořádného díla, čítajícího přes sto položek, by zabral celou stránku Lidových novin. Napsala např. předlohy ke klasickým snímkům Vittoria De Sici Zloději kol (1948) a Zázrak v Miláně (1950), Luchino Visconti natočil podle jejích předloh tituly Nejkrásnější (1951), Vášeň (1954), Natálie (1957), Rocco a jeho bratři (1960), Gepard (1963), Hvězdy Velkého vozu (1964), Cizinec (1967), Rodinný portrét (1974) a Nevinný (1976), Michelangelo Antonioni jí vděčí za Poražené (1952), Dámu bez kamélií (1953) či Přítelkyně (1955), Mariu Monicellimu dala podnět ke komediím Zmýlená neplatí (1958), Noc plná překvapení (1960) nebo Mortadela (1971).
Byla dcerou známého novináře a spisovatele Emilia Cecchiho a malířky Leonetty Pieracciniové. Za války se kvůli účasti manžela v antifašistickém odboji skrývala v rodinném domě v Toskánsku a živila se jako překladatelka. V roce 1946 napsala svůj první scénář ke Castellaniho filmu Můj syn profesor. Podle jejího posledního textu, který odevzdala v jednadevadesáti (!), připravil o rok mladší Mario Monicelli válečnou veselohru Růže pouště.
Na benátském festivalu obdržela v roce 1994 čestného Zlatého lva.
Zemřela v sobotu 31. července v Římě. Jejím mužem byl od roku 1938 do úmrtí před dvaceti lety muzikolog Fedele D'Amico, s nímž měla dcery Masolinu, Silvii a Caterinu.
Profily osobností, které opustily tento svět, připravuje Jan Rejžek
