Populární hudba dostihne člověka v autobuse, v taxíku, v restauraci, v čekárně u doktora. Projde za ním zdí od sousedů. Pokrývá mu minulost jako zvuková tapeta. Dobře to vystihli v jedné epizodě seriálu South Park, v němž našli rodinu, která zmrzla v polovině devadesátých let v horách. Po rozmražení a oživení se southparkští snažili uchránit rodinu před kulturním šokem, a tak pro ni vytvořili prostředí devadesátých let, což spočívalo mimo jiné v tom, že ji drželi v jakémsi skleníku a pořád dokola jí pouštěli písně od skupiny ace of Base.
Ve skutečnosti jsme vůči pop-music stejně bezbranní jako ta zmrzlá rodina. I nám někdo něco pouští pořád dokola a jednotlivé životní fáze máme spojené s pár větami nekonečně omletými v populární melodii. a tak jsme se pokusili vybavit si aspoň některá slovní zvěrstva populární hudby, která nás trýznila nebo pobavila. Vzali jsme to od padesátých let, po třech etapách: nejdříve padesátá a šedesátá léta, pak normalizace a nakonec období po revoluci. Předem jsme vyškrtli budovatelské písně a propagandistické kousky složené speciálně pro potřeby Festivalu politické písně Sokolov a vojenské hudební přehlídky Zlatý palcát – vybíráme jen ze skutečné hudební popkultury. I ta je však od padesátých let v Česku tak rozsáhlá, že je jasné, že v tomto článku stihneme zmínit jen některé z textařských hrůz – třeba takzvaný „vekslácký pop“ osmdesátých let byl ve své bizarnosti bezbřehý a ohromně demokratický: každý interpret by mohl v zápolení o nejdementnější písňový text nasadit skoro libovolnou skladbu, kterou měl na repertoáru.
Miliony světlušek
Rozhlasový publicista Josef Vomáčka říká, že česká popkultura v padesátých letech byla navzdory tuhému režimu silnější a rozmanitější, než by se dnes možná zdálo. „Škála šlágrů byla nekonečná. Od miloučkých, jako byl například ten, který interpretoval milan Chladil (Cink cink a ratata! to moje stará kára / aerovka červená ulicí uhání...) přes Jarmilu Veselou (Bim-bam bim-bam a bina, půjdem do kasina, kde hraje mandolína a tančí balerína...), Gustava Broma (Hip hop hop a há, já viděl Vesuvu dým, nad hlavou měl jsem palem stín, však nejlepší v celé Napoli byla tina mari / hip hop hop a há, vím jak špagety chutnají...) či aťku Janouškovou (Uiuaa tink tink valavala vinkvink...) až po rockující Irenu Kačírkovou s Josefem Bekem (Dáme si do bytu, dáme si vázu...).“
„Interpretů byly desítky a jednoduchost se nosila, možná to byl chvílemi i pokus o provokaci, ale komunistická strana přivírala v tomto směru oči,“ míní Josef Vomáčka. Jak sám říká, v 60. letech ho přiváděla k zuřivosti třeba Yvetta Simonová se šlágrem, ve kterém se zpívalo: „Zhasněte lampiony, já chci vidět tmu, světlušek miliony veďte mne domů.“
„On ten text nakonec nevtipný nebyl, ale tehdejší tři rozhlasové stanice to do nás praly několik let nonstop,“ říká Vomáčka, který podle svých slov v mládí podobně trpěl při megahitu Věry Rackové Lavička v jasmínu z roku 1956, s textem: „Kéž lavičko, kéž bys promluvila, vždyť ty vlastně dávno patříš k nám.“
„Byly to nóbl zpěvačky, ale když vám je dvanáct, tak tohle opravdu nemůžete.“ Mimořádná textařská díla vytvořil těsně před nástupem normalizace Mirek Černý. Byl to countryový melodramatik, jenž ve svých písních nezpíval, ale moudře hovořil hlubokým hlasem chlapa, co není včerejší. Jeho nejznámějším šlágrem bude bezpochyby Balíček karet, ale podle našeho redakčního kolegy a hudebního publicisty Ondřeje Štindla je mnohem pozoruhodnější text k hitu Zatímco ty spíš. Tuto skladbu z roku 1970 otevírá až akrobatické cvičení v kýči: „Jen tu a tam ještě některé okno pohne víčky ospalých skel, aby se napilo pohádkového koktejlu slunce, který na stříbrných podnosech hvězd a měsíce roznáší pozorný hostitel...“ Při tomhle úvodu si Mirek Černý posluchače pomalu „rozdělá“. U následného rozjímání nad spící dívenkou jako bychom přímo cítili na krku Mirkův teplý dech: „Není to cesta snadná, ale ty po ní půjdeš stále dál a necháš za sebou panenky, kočárky, medvídky, barevné míče, mýdlové bubliny, papírové draky i mě... Teď už se jen skloním, abych tě políbil. Nevzbudíš se, dobře to vím, vždyť podle pohádky jen krásný mladý princ může otevřít tvé oči a já jsem jen otec budoucí ženy.“ Autor měl asi v úmyslu napsat píseň o pocitech otce, jenž si právě uvědomil, že jeho dcera začíná dospívat. Místo toho stvořil cosi, co se nechtěně podobá manifestu pedofilie. Konečně – před lety si s tímhle vyzněním pohráli i tvůrci pořadu Česká soda.
Normalizace: někdy víc než láska
S příchodem normalizace zmizela hravost, invence a estetická progresivita, kterou se vyznačovala alespoň část popu šedesátých let, a místo ní nastoupila konzervativní zábava, při níž mohlo estrádní publikum vsedě tleskat do pochodového rytmu. A hlavně, normalizovaná pop-music sedmdesátých let zvážněla jako přiopilý dílenský mistr, který se dojal sám nad sebou a rozhodl se, že teď svým učňům sdělí životní moudra.
Příkladem je píseň Petra Rezka Přátelství z roku 1974, která neúnavně pořád znovu a znovu trpělivě vysvětluje, co že to přátelství vlastně je: „Přátelství, to je někdy víc než láska / je to víra v to, že ruka svírá /pevně jinou dlaň. Přátelství, to je plachá něžná kráska / která mává na toho, co dává / víc než citů daň. Přátelství, to jsou slova, která platí / stejně v tónech písní, jako v dešti střel...“ Nekompromisní rýmy (víra – svírá, v poušti – neopouští, příští – tříští) jen podtrhují jasné poselství: Petr Rezek prožívá nadšení z toho, že mezi živými tvory může dojít k přátelskému vztahu. Záchvaty euforie z existence těch nejběžnějších věcí byly v normalizační pop-music vůbec dost časté, například takto mocně dojal Karla Gotta v roce 1977 hluk města: „Jaký nádherný chór slyším od rána znít / akord skládek a sond, hukot vzdálených tříd... Dětská hřiště i vlak, zní tu prostě jen tak.“Může nám připadat, že zvukový vjem „akordu skládek a sond“ přichází odkudsi z děsivé post-apokalyptické budoucnosti, jakou známe z filmů Šílený Max či Terminátor, ale Karel nás ujišťuje, že on tohle prožívá právě teď: „Dokud v záplavě not uslyším tenhle hřmot / tak i já budu živ.“
Jiné normalizační hity byly čistou filozofií. Ondřej Štindl upozorňuje na šlágr Jitky Zelenkové Bez lásky láska není, který je vlastně jakýmsi manifestem tautologie. Autor textu Eduard Pergner v něm sice konstatuje věc, která je naprosto zjevná, ale na druhou stranu si může být jistý, že se s ním nikdo nebude hádat. Zato v hitu Jinak to nejde, v němž Stanislav Hložek, Petr Kotvald a Hana Zagorová zpívají, „je těžké brát věci, tak jak jsou, jenomže jinak to nejde“, už cítíme určité napětí, vnímáme, že Standa, Petr a Hanka si prošli fází vzdoru, kdy se vzpírali „brát věci, tak jak jsou“. Ale normalizace jim pomohla najít staré moudro, že svoboda je poznaná nutnost. Bytostný realista je i zpěvákMilan Dyk, když konstatuje: „Ó ženy, ženy, jak jste různé / já to vím / vás nezměním.“
Skutečnými vizionáři té doby se však stali Michal David a Iveta Bartošová ve společném duetu Konto štěstí z roku 1987. Jeho myšlenkovým jádrem je dramatický dialog, manifest materialismu: Oba: Každý člověk za svým štěstím míří / Každý člověk touží kousek krásy mít Michal: A co když ji nenajdem Iveta: No tak v klidu zestárnem Oba: Ale proč, když oba víme, za čím jít / Každý den je pro nás velká částka / Která se nám bude láskou násobit Michal: A s ní třeba budem chtít Iveta: Konto štěstí založit Oba: Konto štěstí a z něj budem jednou žít
Než dojde k explozím
Vedle oficiálního středního proudu z televizních estrád získal v osmdesátých letech velkou popularitu proud kapel takzvané nové vlny. Tihle mladí hudebníci na nějaké dojaté mudrování nebyli, spíš si rádi hráli s poetikou nonsensu, ale i mezi nimi se dalo narazit na texty, které byly nonsens jaksi bez hraní – byly prostě přirozeně blbé. Na tomto poli začala vynikat skupina OK Band, třeba v říkance E. T. (Přiletěli dálkou velikou / seznámit se s modrou planetou / přinuceni náhle odletět zanechali jednoho z nich na světě... S dospělým se setkal člověkem, zachránil se před ním jen útěkem / lidský svět mu nepřipadal vesele mezi dětmi, ale našel přítele...)
Pak tu byl další populární hudební proud osmdesátých let: heavy metal. Ten se vyznačoval celým vějířem textových poloh – od hrdinské trubadúrské písně, jakou předváděl třeba brněnský Kern (Rozbušek pár ve mně číhá dál / jak panter před skokem svým, než dojde k explozím), až po prorocká varování (Lepra si tě najde a přivodí ti smrt / bez šance na uzdravení tě zničí na padrť / nelze před ní uniknout, tvý tělo pozmění /nikdo nezná původ ani způsob léčení. Shniješ zaživa!). – Takhle vyhrožovala skupina Kryptor.
Posledním z oblíbených hudebních stylů 80. let byl folk. Obzvlášť znepokojující je píseň bratří Nedvědů Skládanka, která je o konci společné noci dvou milenců. Zpívá se v ní mimo jiné: „Uklidím okurky, polštáře a naposledy pusu ti dám / ruce si chvíli nebudu mýt / pel z tvojí kůže nechci si vzít...“
Okurky! Při pohledu na kteréhokoli z bratří Nedvědů jsem se vždy usilovně snažil hlavně si nic nepředstavovat.
Porevoluční pop: vidina neojetých krás
Po revoluci se česká pop-music vylila ze břehů státní kontroly do desítek kanálů komerčních rádií nebo soukromých televizí.
Spisovatele Jaroslava Rudiše v posledních dvaceti letech asi nejvíc iritovala skupina Orlík a pozdější nacionalistické bojové chorály Daniela Landy. „Kdoví, proč tohle toporné pokérované siláctví u nás tolik zabírá. Možná to pramení z nějakého národního mindráku, frustrací a nedostatku sebevědomí,“ soudí Rudiš. Druhým největším úletem je podle něj firemní hymna ČEZu, jejíž text napsala Gábina Osvaldová. To možná není úplně pop, spíš budovatelská píseň dělníků kapitalismu. „Vlastně se v té šílené písni podařilo v druhém, nechtěném plánu zachytit, kdo to tady má pod palcem: My jsme všichni ČEZ, tak ať nám to svítí!“ dodává Rudiš.
Hudební redaktor Jan Vedral z MF Dnes vidí jasného kandidáta v písni Masturbace nové generace od Petra Bendeho (Masturbace mojí generace / je někdy víc nežli svíce v hrdle / delegace vyšší honorace / se vznáší, nad námi kroky kráčí...).
„Rozhodně zní strašně hluboce a moudře, ale těžko říct, o co v tom textu jde. Představa nějaké svíce v hrdle je trochu děsivá,“ komentuje svůj tip Vedral a přidává do placu osmnáct let starý text Jakuba Smolíka Narkomani (Byl to fór či tajné přání / a my začali fetovat / na chvíli stal se svět nádherným / jenom na chvíli, pak přišel šok...).
Podle Petra Viziny z České televize nemají největší smůlu na texty rychlokvašky ze SuperStar ani Daniel Hůlka, od nichž by to člověk tak trochu čekal, ale dobří popoví zpěváci a kapely. „Léta mě dráždila kapela Lucie tvrzením, ,středověk neskončil / středověk trvá‘. Neubráním se také představám, když fanoušci Chinaski zpívají s kapelou slogan, ,jaký si to uděláš, takový to máš‘. To se nade mnou začne vznášet duch pana Wericha, toho ,moudrého klauna‘, který se ,směje skrz slzy‘,“ uzavírá redaktor kulturní rubriky ČT. ?
***
Deset schoDů Do pekla
1. Folk Team: Káva a čaj Ty jsi hrála dámu a já pexeso, šířilas svou fámu, pila espresso, říkal jsem ti k ránu, jó, černá komteso, jsi vlčice v chrámu, tak počkej na eso LN: Klinický případ hysterického kotlíkářského surrealismu.
2. Tanja: Nad hlavou létá rokenrol Kdo si jen tak lehce přizná, že se kolem rozléhá ó ó rokenrol, zapomíná na útrapy a všechno snadné má ó ó ó má LN: Metalová motivační hymna vhodná pro teambuilding, odtučňovací tábory nebo předváděcí akce nerezového nádobí.
3. Daniel Hůlka: Hej, už se to blíží ... už se to blíží – víš / chtěj v oknech mou dlaň, hej, stáváš se kočkou – víš, chtěj, ať jsem to já. Jdu zmatenej stále / pro celej svět a to, co mi roste, mi uříznou hned LN: Kdysi mimořádně nadaný Jan Sahara Hedl přebásnil Girl, You’ll Be a Woman Soon do slov, která kanou ze rtů Daniela Hůlky jako lubrikační gel.
4. Petr Kotvald: Mumuland Veselou zemí je Mumuland, mumu jsou holky a mumu kluk. Mumu I love you, tu váží cent, Mumuland žije a my jsme mumu fuk LN: K tomuto textu snad nic dodávat nemumumu.
5. Vítězslav Vávra: Holky z gymplu Zázrak – těch tvých osmnácti let, zázrak, že tě zlákal tenký led, zázrak, z hnízda mládě vyskočí, je to zázrak – vidím ti to na očích LN: Jen autor hitů Dívka z heřmánkové návsi a Holka s citronovou šálou uměl komponovat texty, v nichž se tak neopakovatelně snoubily lyrické vzdechy červené knihovny s hlasitou peristaltikou neklidných básnických střev.
6. Markéta Muchová: Aha (Balónek)
Aha, aha, ty mně chceš uletět, aha, aha, pro tebe nejsem svět, aha, aha, tak ty jsi balónek, aha, aha, tak proto jsi to řek’ LN: Tuzexové dada. Jako mnoho primitivních organismů přežije všechno. Nejspíš o něm ještě uslyšíme.
7. Rapmasters: Tlustý holky Faldíky mají vždy voňavej nádech, můžu si uplácat prso na zádech, když hupky hupky spojí se pupky, vidím se v ráji je to tak sladký LN: Tolik slov. Přitom stačilo jen zachrochtat.
8. OK Band: Chodila jsem s reportérem Chodila jsem s reportérem Zemědělských novin, omráčil mě úrodností podunajských rovin, áá háá, chodila jsem s reportérem sportu Mladé fronty, chtěl holdovat turistice, zakázal mi dorty, áá háá LN: Marcela Březinová v roce 1984 opěvuje nymfomanickou příchylnost k zaměstnancům komunistických médií.
9. Michal Penk: Odpusťte nám Ze všeho nejvíc, že nás trýzní láska a že jen v ní chcem vyznít, že můžem žít bez oběda, snáz než svou víru nehledat LN: Byronismus pro učňovskou mládež.
10. Lunetic: Máma LN: Sentimentální yperit. Raději ani slovo. Napište nám svoje návrhy největších bizarností, nechutností nebo nechtěných groteskností v textech populární hudby. Vynechte budovatelské a čistě propagandistické texty. A svoje tipy posílejte na adresu pisenhruzy@lidovky.cz.
O autorovi| Ondřej Formánek redaktor Pátku ondrej.formanek@lidovky.cz
