NE
V Hnízdilově článku (Nekonečný příběh StB, LN 23. 8.) je v podstatě uvedeno, že někteří mladí redaktoři MFD, ale nejen oni, se chovají jako zvěř, hází na kdekoho neprověřenou špínu, aniž by se obtěžovali zabývat se tím, jaký dopad to bude na dotyčného a celou společnost mít. Názor, že se tak děje jen a jen pro ukojení osobních ambic dotyčných novinářů a v zájmu zvýšení prodeje příslušného listu, zastává více lidí než jen pan Hnízdil. Navíc honičky na lidi, které pořádá dnešní tisk, se ovšem neomezují jen na ony údajné „spolupracovníky StB“. Poslední „hon na Čunka“ je toho důkazem.
Takzvaní mladí novináři jistě mají právo ptát se na všechno. Ale mají také právo kdekoho špinit? Pomlouvat a skandalizovat?
Jejich postup je otřesně hloupý, ale myslím, že i morálně nízký, protože hrají na nejnižší pudy lidí. Připomíná mi to zážitek z jednání při obnově procesu s mým otcem („proces s tzv. Velkou radou“). U soudu se četl „důkaz“ proti mému otci vyrobený StB v padesátých letech, kde byl obviněn, že on, jako jeden z vedoucích odbojové skupiny V Boj a později Předvoj byl viděn na povinném shromáždění firmy, v které za války pracoval, k Heydrichově smrti. Rehabilitační soud se ptal ironicky dotyčného prokurátora z padesátých let, který to i v roce 1964 považoval za „důkaz“, zda si myslí, že měl JUDr. Vlk na tomto shromáždění organizovaném okupanty jako odbojář vstát a mávat sovětskou vlajkou.
Stejně tak jako onen stalinistický prokurátor z padesátých let se chovají mnozí dnešní novináři. Na nic se neptají, vše vědí nejlépe, hned jsou hotoví s odsouzením kohokoliv, jen když to bude „trhák“ a oni se ukážou jako morální giganti.
Ale nejsou v tom první. Takovíhle „morální obři “, tehdy zvaní „progresivní novináři“, na začátku šedesátých let plnili tisk články, v nichž jakoby intelektuálně a morálně rozebírali případy takzvaného selhání odbojářů, partyzánů a dalších v nacistických mučírnách. Nenápadně tak dávali najevo, že oni by nikdy tak neklesli. Porovnáte-li si odporné články o „vinách odbojářů“ z tehdejší doby a podíváte-li se na osudy jejich autorů později, až příliš mnoho z nich najdete jako „kované soudruhy“ v normalizačním tisku.
Morální giganti se po okupaci zhusta proměnili v obyčejné zbabělce. Tehdy jako dnes se nejvíce trefují tihle novináři do toho, kdo se nemůže bránit! Už se někteří z nich skutečně zabývali některým „vrahem v taláru“? A že jsme jich měli a ještě máme! To ne, oni mnozí z nich i jejich kamarádi stále sedí u soudů, i nejvyšších. Takže to by mohlo být nebezpečné, co investigativci? Tak se pustíme do staré báby, co soudila Horákovou, od té se odtáhnou i soudruzi z KSČM, ale kdo soudil Wonku, na to se ptát nebudeme, že?
Nebudeme skutečně pátrat, jak to, že nebyl odsouzen starý Grebeníček, a kdo a proč to zařídil a jak se to mohlo stát! Popáček-zpěváček po mozkové mrtvici, to je náš „objekt“. Na tom se vyřádíme.
No a protože vlastníkem novin je navíc německá firma, na což jsou lidé velice citliví, je toto plivání do vlastního hnízda, skandalizování, pomlouvání, hysterické osočování velice nelibě obecně vnímáno.
Lidé si jistě kupují noviny podle titulků. Ale pokud chtějí „mladí novináři“ psát o senzacích, ať jdou do Blesku anebo Aha! Každý bude vědět, že když si koupil Blesk, že to jsou zajímavě napsané lži a hovadiny. MFD a LN by však měly být poněkud jiné noviny. A hlavně jejich redaktoři. Co vlastně chtějí? Pracovat na odhalení nepěkné historie? No, na tom určitě ne. Víc je láká pomluva a špína, a když se to někomu nelíbí, vykládají, že se jim brání svobodně pracovat.
Pan Hnízdil má pravdu. Novinářské štvanice na lidi nemají se svobodnou novinařinou nic společného.
O autorovi| Václav Vlk st., signatář Ch 77
