* LN Není to tak dávno, co jste vydali desku Dutý, ale free, a už zítra se objeví novinka Na stanici polární. Není to moc rychle?
Není. Ono je to vcelku normální. A dřív to bylo úplně normální. Pořádné kapely jako Black Sabbath dělaly třeba dvě desky do roka. Vždycky se to odvíjí od toho, jestli je v kapele přetlak nějakých písniček, jestli skupina funguje, jak má. Některé kapely dělají desku jednou za čtyři roky... Jiné vůbec neexistují a sejdou se třeba jednou za rok, aby něco natočily. Nám se teď nakupilo hodně písniček, tak jsme udělali desku.
* LN Nemáte strach, že si na poslední desku fanoušci ještě nezvykli?
Já nemám strach z ničeho. A už vůbec ne z podobných věcí, nad těmi jsem přestal přemýšlet. Pokud někomu nestačí rok a půl na to, aby si na něco zvykl, tak to opravdu není můj problém. Kromě toho si myslím, že naši fanoušci jsou rádi, že je zásobujeme písničkami pořád dál.
* LN Jako kapela fungujete přes dvacet let, nebudete se opakovat? Mnohé situace třeba uchopíte stejně hudebně nebo textově...
Ani z toho strach nemám, ale je možné, že ten vhled je podobný. Člověk se pohybuje v nějakých zajetých kolejích, obklopuje se stejnými lidmi. Proti tomu je třeba bojovat, trochu se s tím poprat, i když ne vždy se to možná podaří. Mám kolem sebe schopné muzikanty v kapele, kteří se nebojí říct, že se jim něco nelíbí nebo že už jsme to hráli před osmnácti lety nebo že už jsem tohle někdy říkal podobně. Důležité je, aby se člověk nestal zívačem a neřekl si: To je jedno! Po letech, kdy jsem chtěl všechno mít podle sebe, jsem si uvědomil, že je třeba dát lidem prostor a svobodu. Natáčení nové desky jsem si strašně užil.
* LN Jaké je nové album?
Je na něm jedenáct písní a spousta textů. Nejsou to už „slogany“, možná je to občas až moc ukecané, ale už to nešlo víc učesat. Jsou to písničky o lásce. Doteď jsme dělali hlavně o smrti, teď jsou o lásce.
* LN Ten motiv „láska“ je spíš už takový trend, ne?
Ano, asi tak od roku 2004...
* LN K novým skladbám už se zase vejde o něco méně starších písní, nemáte někdy problém s vytvořením playlistu? Nepromítne se to třeba v délce vystoupení?
Několikrát jsme hráli dvě a půl hodiny a pak jsme v šatně přemýšleli, jestli jsme byli víc unavení my, nebo lidi. Buď uděláme program ze všech desek, vezmeme, co je nejlepší, a k tomu ty písničky, co „musíme“ hrát, jako je Hodinový hotel. Protože vždycky se v sále najde někdo, kdo křičí od začátku Hodinový hotel. Nebo propagujeme novou desku a program postavíme na ní.
* LN Kdysi se o vás psalo, že jste čeští The Smiths...
To by měl Martin Knor radost, protože to je jeho nejoblíbenější kapela. Koneckonců jsou to ti, kvůli kterým jsme začali hrát - měli tehdy písničku Panic: pověste diskžokeje, protože nehraje nic z mýho života! (zpívá kousek refrénu). To bylo dobrý, to jsme si zpívali pořád.
