Novou inscenaci Divadla Ta Fantastika Němcová! označuje program za „hudební obrazy inspirované životem Boženy Němcové“. Pojem obraz směřuje k obecnějšímu smyslu, jenž se stává prostředníkem mezi světem předváděným na jevišti a světem niterným - postav, tvůrců i diváků. Princip, jejž pro tuto inscenaci zvolil Jiří Pokorný jako autor scénáře a scény i režisér, má všechny předpoklady k této obraznosti, neboť „divadlo, které mluví, zpívá a tančí“ je už svou povahou jakýmsi prauměním, jež v sobě nese potřebu vytvářet obrazy.
K tomu se přidružilo náročné a složité uspořádání jevištního prostoru a vizuální složky, jejichž cílem bylo zmnožit promítanými záběry a souběžnými akcemi v různých prostředích mnohovrstevnatý smysl obrazů. To umožňuje stavět inscenaci z řady útržků ze života Boženy Němcové, skládat je bez příčinných a časově následných souvislostí, ale jako celistvý proud vztahů mezi titulní postavou a světem, v němž žila. Nejsou to vždycky prostředky stejné úrovně kvality; především scénograf Pokorný nepomohl režisérovi Pokornému, protože navymýšlel množství přestaveb, které na malém jevišti Ta Fantastiky působí hřmotně, těžkopádně, strhávají tím na sebe pozornost a ruší tíživou atmosféru, o níž se Pokorný svícením trvale snaží. Ani autor scénáře Pokorný se zejména v druhé polovině příliš nevyznamenal a některé verše textaře Pokorného jsou dost jednoduché rýmovánky. Střídmá Lucie Bílá Přesto první polovina představení míří důsledně k tomu obraznému divadlu, v němž hraje velmi podstatnou roli hudba. Její autor Václav Noid Bárta usiluje o to, aby byla jako plynulý dramatický proud spolutvůrcem obraznosti, nikoliv hudebně pěveckými čísly. Především z ní se vynořuje Božena Němcová Lucie Bílé. Už její zjev a vystupování - určitý druh chování - mají schopnost prezentovat se na estetické úrovni, která ukazuje i celkový postoj ke světu. Škoda, že režisér Pokorný při svém šerosvitném svícení těchto jejich divadelních osobních kvalit nevyužil více. S mluveným slovem pracuje Bílá střídmě, způsobem odpovídajícím situaci. Její dramatická postava se završuje zpěvem.
Pokorný využil pro scénář faktografické materiály, nešlo mu však o historicko-životopisné vyobrazení Němcové, ale o obraz individuality, která dokázala i v nejtěžších životních podmínkách žít výjimečně, mimořádně, s vírou v nadosobní hodnoty - včetně národních, jak inscenace několikrát akcentuje. Obdobně - byť na menší ploše - prezentuje svého Němce Kamil Střihavka. Na hranici parodie První polovina svým úsilím o obraznost otevírá tuto možnost divadelní interpretace Boženy Němcové. V druhé polovině ožívají v inscenaci postavy z jejích děl, které přímo před diváky píše. Jestli však na počátku této poloviny se mohlo zdát, že inscenace předvede potřebu Němcové vytvářet obrazy, nacházet se v nich a katarzně je prožívat, pak nic z toho nenastane.
Všechno, co se z díla Němcové předvádí, je jakoby ironizováno, jakoby posouváno k jakési trivialitě - od divé Báry a jejího zážitku v márnici až po postavu babičky. Když pak zpod sukně Němcové tyto postavy jako by vycházejí z jejího lůna, je to na okraji parodie. Snad Pokorný usiloval hodnotit literární dílo Němcové, možná je chtěl postavit proti jejímu životu. Na to má jistě právo, ale jestliže tomu tak je, je to provedeno tak nezřetelně, nejasně a neobrazně, že tento záměr režiséra a autora lze jen odhadovat jako možné vysvětlení, proč je druhá polovina tak jiná, proč se představení vlastně rozpůlí.
Ale i tak si tento pokus o obrazné divadlo na komplikovaném a choulostivém námětu zaslouží pozornost, neboť překračuje konvence různých žánrů, jež na divadle, které „mluví, zpívá a tančí“ budují svou úspěšnost. Divákovi se v tomto představení nabízí vlastní rozhodnutí, jak uchopit a vyložit obraznost bez opory těchto konvencí, jež v těch úspěšných žánrech bezpečně fungují. Některé reakce části diváků o premiéře svědčily o tom, že se s tím nevyrovnávali lehce.
***
HODNOCENÍ LN ***** Němcová!
Scénář, texty písní, scéna a režie: Jiří Pokorný
Hudba: Václav Noid Bárta
Kostýmy: Zuzana Štefunková Rusínová
Tance: Petr Tyc Divadlo Ta Fantastika Premiéra 12. května 2008
Pokornému šlo o obraz individuality, která dokázala i v nejtěžších životních podmínkách žít výjimečně, mimořádně, s vírou v nadosobní hodnoty
