Jaký smysl mělo, že Jan Němec natočil svůj nejnovější snímek Heart Beat 3D stereoskopicky? Nabízí se dvojí odpověď. Zaprvé ta, že novou technologii považoval za nejlepší prostředek k vyjádření ústřední myšlenky svého filmu. Zadruhé ta, že si chtěl prostě jenom rozpustile zažertovat a zaprovokovat a „třidéčko“, se kterým jsme byli doposud zvyklí se setkávat jen u spektakulárních filmových trháků, použít k něčemu, co je záměrně neumětelské, nedbalé, skurilní.
Klonování a politika To by pak ale znamenalo, že s touhle technologií (a potažmo i s námi diváky) zachází tak trochu posměšně, dokonce až, jen považte, neuctivě! Kdyby bylo možné první nebo druhou odpověď vzít za jedinou správnou, měl by recenzent dost ulehčenou práci, protože by měl nejspíš co dělat s prvoplánovým dílem. Věc je ale poněkud složitější. Správné jsou totiž obě odpovědi. Když ale začneme pátrat po ústřední myšlence filmu, dostaneme se do potíží. Kdybychom ji chtěli vydestilovat ze sáhodlouhých promluv vypravěče Doktora B. (Jan Budař), které důsledně zaznívají mimo obraz a mají k obrazu značně volný a nejasný vztah, daleko bychom nedošli.
Doktor B. vykládá cosi o transplantacích orgánů a klonování a motá to dohromady se zákulisím velkých politických událostí a subjektivními zážitky a postřehy (ty jsou jako obyčejně u Němce nejsilnější) a ve výsledku jen vrší bezbřehý slovní guláš.
Daleko nedojdeme ani tehdy, když budeme hledat nějakou myšlenku v trpném konání ústřední postavy, již představuje muž v klobouku a černých brýlích (opět Jan Budař). Tu fouká do kamery bublinky, tu se neobratně ohání ve starožitnictví šavlí, tu manipuluje s chirurgickým strojem atd. Ústřední myšlenku nelze vystopovat ani v -manipulaci s velikým plátnem s plasticky vystupujícími pastózními barvami, které je ve filmu odkudsi kamsi stěhováno a které má snad nějak odrážet autorův prožitek vlastní srdeční operace. A přesto tyhle zdánlivě nespojité vrstvy filmu něco tmelí. Není to nic většího a rafinovanějšího než koncept svobodné hry.
Němec si ve filmu Heart Beat 3D nastavuje takové herní pole, ve kterém všecko ztrácí vážnost. Světová politika, transplantace orgánů či genetika – všecko se mění v takřka dětský žertík. Za zmínku stojí třeba groteskní sekvence, ve které hlavní hrdina sedí před stěnou, na niž se promítá setkání vrcholných státníků, a jeho tvář přitom splývá s promítanou tváří George W. Bushe. Útržky Havlova scénáře Vážnost ztrácejí ale i samotné stavební elementy, ze kterých je film udělaný. Ztrácí ji původní (čtyřicet let starý) scénář Václava Havla, z něhož patrně pronikly do filmu jen útržky, začleněné do promluv Doktora B. Ztrácí ji herecké gesto – Budař skoro nehraje, a přesto zůstává ve filmu okamžik, kdy takzvaně vypadne z role. A ztrácí ji v neposlední řadě i stereoskopický efekt.
U komerčního velkofilmu se patrně nebudeme ptát, zda je v něm 3D efekt použit dostatečně smysluplným, nebo dokonce novátorským způsobem. Spokojíme se prostě s tím, že je to prostředek posilující vizuální účinek, a to nám stačí. Němec nedělá nic víc, než že s 3D efektem pracuje stejně jako komerční kinematografie. Rozdíl je ale v tom, že už samotným jeho hravým použitím klade jeho smysluplnost i významové možnosti do otázky.
O autorovi| ADAM GEBERT, Autor je dokumentarista a filmový publicista
