* LN V listopadu 1989 jste se střetla s Václavem Riedlbauchem v Národním divadle. Jak na něj vzpomínáte?
Byla jsem ve stávkovém výboru. Jako jediná muzikantka jsem seděla mezi činoherci v Realistickém divadle, když se stávka plánovala. Naše představení ve Smetanově divadle 18. listopadu bylo důležité, začínalo už v devatenáct hodin, jiná divadla začínala později. Zajímala jsem se, jak to u nás dopadne. Přišla jsem za Václavem Riedlbauchem (šéfem opery) s papírem, že začíná stávka divadel. Chtěl ale, aby se hrálo. Byl z toho vyděšený. Dokonce mi pohrozil: Jestli se nebude hrát, tak to zaplatíte.
* LN Bála jste se?
Já jsem to nějak neřešila. Věděla jsem, že se představení nesmí odehrát.
* LN Zklamal vás Riedlbauchův postoj?
Prohlášení o masakru na Národní třídě přečetl zpěvák Miroslav Švejda. Bylo to od něj statečné, on byl sólista, mohl hodně ztratit. Já jsem byla jen řadový člen orchestru. Čekali jsme ale, že se do čela opery postaví Václav Riedlbauch. Šéf má vydat prohlášení a říci názor. On se do čela nepostavil, zůstal schovaný někde vzadu. Ne jako Milan Lukeš, šéf činohry, který se postavil do čela konvoje. Václav Riedlbauch neměl tu odvahu, podle mého názoru se v té době nezachoval jako šéf souboru. Nešel do toho. Ačkoliv stále zastává nějaká vedoucí místa, není to povaha vůdce. Ale abych mu nekřivdila, neškodil ani nedělal žádné lumpárny.
* LN Co si myslíte o tom, že se Riedlbauch stal ministrem kultury?
Chtěla bych, aby nás vedli stateční a charakterní lidé, odborníci, kteří vědí víc než já, a já věděla, že jsem v dobrých rukou. Někdy mám husí kůži, když se podívám, kdo rozhoduje o věcech. Ne že bych slevovala z nároků, ale řekněte mi, kde takové lidi brát?
