ZNIČENÉ ŽIVOTY
Poté, co se komunisté chopili moci, začali likvidovat i své odpůrce z řad umělců.
Nejenom v 50., ale i v 70. letech minulého století se konaly štvanice a jejich oběti si nezřídka sáhly na život nebo těžce onemocněly. Nový seriál LN chce tyto tragické osudy připomenout. Jedním z prvních pronásledovaných byl divadelní režisér Jiří Frejka, který se zabil v roce 1952.
Pro mnohé i levicově orientované umělce byla po puči v roce 1948 konfrontace s totalitní politickou mocí nesnesitelná. To byl i případ senzitivního intelektuála Jiřího Frejky.
Tento lyrik a bytostný humanista, jenž byl spojen s Osvobozeným divadlem, Divadlem Dada, Moderním studiem a posléze i s Národním divadlem, neunesl zglajchšaltované podmínky pro uměleckou tvorbu a v roce 1952 spáchal sebevraždu v Hudebním divadle Karlín (Divadlo hl. města Prahy v Karlíně). V osmačtyřiceti letech, ve věku, kdy režisér bývá na vrcholu tvůrčích sil. Dobrovolný odchod zvolil poté, co zažil politické procesy a zatýkání ve svém bezprostředním okolí (Václav Renč, Zdeněk Kalista). Frejka se ocital ve vzduchoprázdnu a o jeho bezvýchodné situaci svědčí i dva dopisy adresované ministru Kopeckému a KSČ, které byly nedávno nalezeny v Národním archivu.
Až po roce 1989 bylo možné věnovat se Frejkově osobnosti bez omezení. Teatroložka Ladislava Petišková, která mimo jiné vydala výbor z jeho textů Divadlo je vesmír, osvětluje složitost stavu, v němž se Frejka na počátku 50. let ocitl. „Vždy patřil k avantgardě, jejíž představitelé byli především humanisty, což ale neznamená, že by všichni byli komunisté a vyznávali obdiv k politice Sovětského svazu. Frejka pocit sounáležitosti s avantgardou nikdy neztratil. Ještě ve svém posledním dopise napsal:,Jsem si jist, že moje památka bude jednou očištěna. Dnes jdu za Feuersteinem, Machovem a Kosťou Bieblem.‘ Jeho program po válce byl idealistický, budovatelský, levicový, ale ne stranický.“
Podle Petiškové se ale brzy ukázalo, že jako nestraník se Frejka novým pánům nehodí. Snad proto se stal kandidátem KSČ, ale už v prověrkách v roce 1949 neprošel. „Byl příliš velký individualista, který nechtěl přijmout primitivní diktát v duchu stalinské estetiky. Byl také šéf, který si nechtěl nechat poroučet a přehlížel nezralé spolupracovníky. Vyvolával tak negativní reakce, které vyvažoval pěstěním osobních kontaktů s představiteli, kteří mohli v době nedostatku a nouze a jiných potíží pomáhat jeho divadlu.“
Jiří Frejka se po osvobození stal uměleckým šéfem tehdejších MDP (Divadlo na Vinohradech), ještě na jaře 1948 obdržel cenu za inscenaci Gribojedovovy hry Hoře z rozumu. Od podzimu se však útoky stupňovaly, kritice byla absurdně podrobena i jeho režijní poetika, soubor byl manipulován stranickou organizací divadla, Frejka byl obviňován z ideologických přestupků a pak i ze špatného hospodaření.
Herečka Jaroslava Adamová, jedna z Frejkových věrných, vzpomínala, jak představení chodili hodnotit svazáci. Frejka nakonec musel odejít a proces reorganizace scény na Divadlo československé armády pokračoval nezávisle na něm. Tehdy údajně stál poprvé před rozhodnutím spáchat sebevraždu.
Naštěstí se jeho zaměstnavatel, pražský národní výbor, ke kauze nepřipojil, a Frejka mohl jako režisér nastoupit do Karlína, kde vytvořil šest inscenací, z nichž nejzdařilejší byly ty, na nichž spolupracoval s Václavem Trojanem. Útoky ale pokračovaly, například inscenace Nezvalovy Schovávané na schodech (1952) byla označena za formalistní. V té době už běžely procesy, zdeptaný Frejka byl propuštěn i z AMU.
V září 1952 ještě působil v Karlíně, ale jeho sociální pojištění překvapivě převzalo Vesnické divadlo. Frejka byl tlačen ze všech stran a situaci řešil sebevraždou. „Pravděpodobně by byl mohl zachránit holý život, kdyby splnil úmysl stranické hydry a odešel už v roce 1950 režírovat na oblastní scénu, pokud možno daleko od Prahy. Nechtěl se však vzdát svých herců, dramaturga Krause, skladatele Fischera, scénografa Tröstra, na kterých byl přece jako tvůrce náročné umělecké vize závislý. Musel by se vzdát svého umění,“ uzavírá Petišková.
***
JIří Frejka (1904 - 1952) Vedle Emila Františka Buriana a Jindřicha Honzla se stal určující osobností české divadelní avantagardy. V roce 1920 se stal členem levicové kulturní skupiny Devětsil a spolu s J. Honzlem založil Osvobozené divadlo. Poté působil v divadle Dada, Moderním studiu a v letech 1930 až 1945 v Národním divadle, kde společně s Františkem Trösterem realizoval osobitý styl básnického divadla. Po válce působil jako umělecký šéf vinohradské scény Městských divadel pražských, odkud byl však vyštván. Po krátkém působení v Karlíně, zvolil dobrovolný odchod ze života.
Jiří Frejka (vlevo) spolu s herci Eduardem Kohoutem a Olgou Scheinpflugovou studují scénář divadelní hry Sestra dramatika Jaroslava Hilberta (vpravo) na scéně Národního divadla v roce 1933
