Pavel Barša ve své eseji Nenápadný půvab depolitizace (LN 25. 7.) mimo jiné sděluje, že střety různých společenských postojů nemají být chápány jako spor dobra se zlem, tedy jako spor o hodnoty (neboli depolitizace), ale jako spor různých zájmů (neboli politično). A už v podtitulu vyjadřuje hlavní myšlenku eseje: „Jedním z hlavních problémů současnosti není legitimizace komunistů, ale naopak jejich pokračující vyčlenění.“ Chválí pak „racionální přístup sociální demokracie“, že možnou spolupráci s komunisty nebude posuzovat „na pozadí mytického boje Svobody s Totalitou, nýbrž na základě blízkosti či vzdálenosti politického programu obou stran“. Cituje v této souvislosti Václava Bělohradského, který v Právu (23. 5.) označil „pokus přenést nadcházející předvolební klání ze sporu zájmů do sporu hodnot za morální kýč“.
Zní to všechno velice pěkně, pokud ovšem zapomeneme, jak se ta strana, o které je řeč, jmenuje. Anebo pokud soudíme, jak se dnes často tvrdí, že „na názvu nezáleží“. Ano, když se strana jmenuje Dělnická strana, TOP 09, ODS nebo ČSSD, pak na názvu tolik nezáleží a rozhodující je politický program. Pokud ovšem narazíme na název jako Nacistická strana, Antisemitská strana nebo Komunistická strana, můžeme jim brožurky s programem hodit rovnou pod nohy. Protože to nejdůležitější říkají bez obalu a nejhlasitěji právě ve svém názvu.
Dvě první jmenované strany by samozřejmě nikdo nepovolil. Bohužel té třetí to bůhví proč prošlo. Bezprostředně po vyjednaném převzetí moci v listopadu ’89 můžeme tuto benevolenci pochopit. Ovšem ve chvíli, kdy parlament přijal zákon o protiprávnosti komunistického režimu, měla vláda okamžitě vyzvat stranu KSČM k přejmenování pod pohrůžkou zákazu. Teprve s přejmenovanou stranou bychom mohli diskutovat o jejím „programu“.
Svůj názor má KSČM v názvu Pavel Barša a Václav Bělohradský by nám měli upřesnit, s jakými názory KSČM se máme střetat. Jejich fundamentální názor je v názvu, který pyšně ukazují do světových stran, ale o něm s nikým diskutovat nechtějí. A pokud na něj přijde řeč, odmítají jedno komunistické dogma za druhým: nechtějí násilně měnit svět, nechtějí rušit soukromé vlastnictví ani kapitalistické podnikání, nechtějí diktaturu proletariátu, nechtějí kolchozy, nechtějí zákon o vedoucí úloze komunistické strany, nechtějí zespolečenštění výrobních prostředků, nechtějí totálně ovládat celou společnost... Co tedy jim z toho komunismu vlastně zbylo?
Tato do očí bijící nesrovnalost má však vysvětlení. Komunistický štít v čele strany a chybějící komunismus v programu má promyšlenou strategii: svévolným matením pojmů se komunisté snaží deformovat jazyk a tím i pravdu o skutečnosti. Je to strategie, kterou praktikují bezmála sto let. A dnes by nás naši komunisté zase rádi přesvědčili, že komunismus vlastně žádným komunismem není.
Ve sporu s komunisty, Pavle Baršo a Václave Bělohradský, nejde ani o zájmy, ani o hodnoty. Zatím se s nimi přeme o význam slov.
O autorovi| Ladislav Smoljak, režisér a herec
