Po roce 1989 existující konsenzus, že komunisté jsou nepřijatelní, protože zastávají „nenormální“ hodnoty, se začal v posledních letech rozpadat. Mít na něco stejný názor jako KSČM - třeba na americký radar - přestalo být považováno za patologickou úchylku. Pravicový antikomunismus, který na tuto novou situaci reaguje, je však proti obecným zájmům.
Stanislav Komárek (časopis Vesmír 9/2006) a Martin Škabraha (A2 22/2008) označili českou situaci posledních let za neonormalizaci. Tato charakteristika se však více hodí na prvních patnáct let po sametové revoluci, obzvláště pochopímeli normalizaci ve smyslu francouzského teoretika Michela Foucaulta. Ten ji chápe jako popření nějakého sporu tím, že se jedné straně podaří zvítězit nad ostatními a svou nadvládu prezentovat jako panství normálního nad nenormálním, zdravého nad úchylným, přirozeného nad nepřirozeným. Právě tak představovali normalizaci čeští neostalinisté sedmdesátých let: budování socialismu se přechodně odchýlilo od správného kurzu, určovaného v Moskvě, ale tamější kormidelníci naštěstí rychle pochopili smrtelné nebezpečí, které hrozilo zbloudilé české bárce, a přitáhli ji zpět do hlavního proudu dějin. Tato forma vidění světa zůstala zachována i po listopadu 1989. Jen obsah se změnil - patologickou výjimkou z přirozeného řádu se stalo právě budování socialismu sovětského typu. Vdevadesátých letech se naplnila touha významné části české společnosti předchozího desetiletí, aby stále sklerotičtější a hloupější komunistická elita konečně uznala, že socialistický projekt byl slepým ramenem evropských dějin, a umožnila ostatním Čechům vrátit se k osvědčené liberálnědemokratické normalitě západní Evropy a Severní Ameriky. Není proto divu, že nejúspěšnější politik polistopadové éry se zaklínal zavrhováním experimentů a neprobádaných třetích cest a prezentoval jako svou největší přednost to, že nabízí standardní řešení pro standardní zemi.
Získá-li jeden názor status sociální normy, promění se ti, kteří ho nesdílejí, ve vyděděnce. Odpůrci cílů vnitropolitického i zahraničněpolitického polistopadového směřování (jako byla privatizace, stranický pluralismus, přistoupení k EU a NATO atd.) nebyli chápáni jako političtí soupeři, nýbrž jako extremisté zpochybňující univerzální principy, které musí přijmout za své každý normální - tedy morálně a psychicky zdravý - člověk.
Se splněním většiny původních cílů se tento konsensus pochopitelně rozpadl. Nejviditelnějším příznakem nové situace byla debata o umístění amerického radaru. Souhlasit v této otázce s komunisty přestalo být manifestací patologické úchylky a stalo se legitimní pozicí. Nástup antikomunismu do popředí veřejné scény v posledních letech reaguje na konec polistopadové normalizace. Tu lze také pochopit jako hegemonii ve smyslu italského marxisty Antonia Gramsciho - tedy jako situaci, v níž daný názor získá postavení pravdy, která se rozumí sama sebou, takže se o ní nemusí vést spor. Hegemonní pozice je zdravým rozumem dané doby - tím, na čem se všichni normální lidé shodnou. Výzvy typu „s komunisty se nemluví!“ mají smysl právě až ve chvíli, kdy se toto pravidlo přestává rozumět samo sebou. Teprve poté, co zmizela jeho samozřejmá, mlčenlivá akceptace, musí být výslovně připomínáno. Jak ve své studii o antikomunismu ukazuje Ondřej Slačálek (Britské listy 22. 6. 2009), takové výzvy chtějí zabránit komunistům, aby zaujali postavení legitimních soupeřů - tedy zabránit tomu, aby se vztah k nim politizoval. Politizace V mediálním a politickém diskurzu naší doby má politizace špatný zvuk. Označuje se jí většinou to, že věci veřejné, jež by měly být podrobeny nestranné profesionální expertize či dialogu občanů pečujících o obecný zájem, se stávají kořistí stranických, partikulárních zájmů. Takové pojetí je zavádějící tím, že redukuje politiku na boj stran o státní moc. Ten je totiž pouze jedním z mnoha možných projevů politického aspektu lidské existence, jenž německý konzervativní myslitel Carl Schmitt nazval „političnem“.
Podle Schmitta nastupuje politično všude tam, kde se vzájemné chování lidí a jejich skupin neopírá o nějakou jim transcendentní normu - zjevenou Bohem či odvozenou filozofem nebo vědcem z řádu přírody či lidské podstaty -, nýbrž pouze o jejich vlastní rozhodnutí.
Tam, kde předtím vládlo domněle obecné pravidlo, koexistují akty zvláštních vůlí. Ty mohou hledat přátelskou dohodu, ale mohou se také snažit jedna druhou porazit v nepřátelském střetu. Obvyklé pojetí politizace jako vpádu zvláštních zájmů do veřejné sféry, která má být řízena zájmem obecným, tedy navzdory svému redukcionismu, vystihuje podstatný rys politična. To je sférou stýkání a potýkání partikulárních sil, nikoliv sférou vlády univerzálních pravidel - ať již by tato pravidla plynula z nestranné expertizy, občanského dialogu, národní tradice nebo Božího či přírodního řádu.
Schmitt podobně jako jeho předchůdce Friedrich Nietzsche a následovník Hans Joachim Morgenthau kritizoval moderní dobu za sklon k depolitizaci sociální reality - za to, že v ní převládá touha překonat konflikty a s nimi i nepřátelství mezi lidmi poznáním a nastolením obecně platných, a tedy pro všechny lidi závazných norem chování. Z jiného hlediska se ovšem modernita může jevit jako doba postupné politizace vztahů a oblastí, jejichž pravidla byla dříve považována za samozřejmá a nezpochybnitelná. Tyto dvě perspektivy se nemusejí vylučovat. Spíše může být jejich protiklad pochopen jako výraz dynamiky modernity, v níž každé narušení panství obecného pravidla sporem zvláštních stran nakonec končí tím, že se jedné ze stran podaří pro vlastní pozici získat status obecného pravidla a vykázat ostatní do postavení patologických výjimek. V tomto sváru panství s bojem, řádu s chaosem, pravidla s výjimkou má první princip trvalou převahu nad druhým. Zatímco činit samozřejmé sporným a ukazovat partikulárnost univerzálního si vyžaduje nádavek zvláštní energie, víra v přirozenost a univerzální ukotvení statu quo je výchozím stavem, k němuž věci sklouzávají vždy, když se ponechají setrvačnému samospádu. Oč pohodlnější je považovat opozici k sociální normě za výjimku, kterou je třeba vymýtit, než za legitimní hlas, s nímž je třeba politicky soupeřit.
Moralizace Jednou z hlavních cest, jak delegitimizovat soupeře, je jeho démonizace. Legitimního nepřítele uznávám jako někoho, s jehož názorem a programem jsem ochoten bojovat jako rovný s rovným, neboť se oba pohybujeme v rámci minimální shody o principech lidskosti, a tedy i o pravidlech, která regulují a omezují náš boj a naše nepřátelství.
Nelegitimní nepřítel má být naopak z politického boje vyřazen, neboť se svými názory či programem postavil vně onoho minimálního konsenzu. Ostatní s ním nebojují jako s morálně rovným, ale snaží se o jeho ovládnutí a zničení. Postoj k takovému nepříteli výborně vystihuje charakteristika, kterou evangelický farář Miloš Rejchrt kdysi v Českém rozhlase vyjádřil svůj vztah k Jidášovi: „Bylo by lepší, kdyby se vůbec nenarodil.“ Jakožto vtělení zla má být druhý vyloučen ze slušné společnosti, což dnes většinou znamená, že je postaven pod policejní nebo psychiatrický dohled. Pokud taková kriminalizace a patologizace druhého není možná, pak proti němu ostatní musejí alespoň vytvořit „národní frontu“ či „občanské fórum“, které budou zastupovat obecný zájem a morální hodnoty všech normálních lidí.
Právě o to se zřejmě v současnosti snaží česká pravice svou mobilizací proti „návratu komunistů k moci“. S poukazem k analýzám Bohumila Pečinky označil nedávno Václav Bělohradský na stránkách Práva (23. 5. 2009) tento pokus přenést nadcházející předvolební klání ze sporu zájmů do sporu hodnot za morální kýč. Dodejme, že taková moralizace politiky je zároveň její mytizací: místo sporu programů, které mají řešit aktuální otázky současné historické chvíle, nám pravice nabízí podíl na příběhu věčného sváru dobra a zla. Lze jen souhlasit s Petrem Zídkem, který na stránkách tohoto deníku (22. 4. 2009) konstatoval, že zvednutí antikomunistické vlajky umožňuje Topolánkovi vyhnout se kritické bilanci jeho působení v premiérském křesle. V terminologii německého sociologa Maxe Webera se touto strategií snaží pravicoví politici přesunout těžiště z „etiky zodpovědnosti“ za důsledky jednání do „etiky přesvědčení“, v níž jde o manifestaci dobrých záměrů bez ohledu na důsledky. Tento posun od reálných činů k symbolickým gestům vyjadřují nejlépe výroky Václava Havla o tom, že diskuse o bezpečnostních souvislostech umístění amerického radaru v Česku jsou nerelevantní, neboť jde především o vyjádření naší příslušností k určitým hodnotám a k určité - severoatlantické - civilizaci. Není divu, že tento typ depolitizované politiky nachází nadšenou podporu u mnoha dalších českých umělců a intelektuálů, neboť - podobně jako dramatik Havel - i oni mají v popisu práce vyjadřovat své nitro, nikoliv starat se o chod světa.
Boj proti komunistům v podobě mytického nepřítele přitom zakrývá jednu z hlavních příčin opakujících se patů ve fungování našeho stranicko-politického systému, jímž jsou komunisté v podobě parlamentní strany. Z hlediska politických důsledků, nikoliv morálních gest, je totiž zřejmé, že jedním z hlavních problémů současnosti není legitimizace komunistů, nýbrž naopak jejich pokračující vydělení. Kvůli němu mají nejen nulový koaliční potenciál - a tím se zužuje vějíř alternativ při vytváření vládních koalic -, ale také neutuchající podporu jako jediní skuteční vyzyvatelé polistopadového establishmentu. V dlouhodobém veřejném zájmu této země tedy není vyloučení komunistů ze systému, nýbrž naopak jejich úplná kooptace do něj a pošpinění jeho mocí. Proto ať jsme na levici, nebo pravici, měli bychom přivítat racionální přístup sociální demokracie, která dala najevo, že přijatelnost či nepřijatelnost možné spolupráce s komunisty bude v budoucnosti posuzovat nikoliv na pozadí mytického příběhu o boji Svobody s Totalitou, nýbrž na základě blízkosti či vzdálenosti politického programu obou stran.
Dekontextualizace Jádrem politických programů a sporů přitom nejsou obecné hodnoty, nýbrž protikladné zájmy různých skupin. Snaha překrýt tento obsah sporem hodnot se často projevuje poukazem k nepřípustné formě jednání protivníka, která ho má vylučovat z oblasti legitimního nepřátelství. Nejviditelnějším nedávným případem takové depolitizace konfliktu v mezinárodní sféře bylo vyhlášení „války s terorem“ Georgem W. Bushem. Z konfliktu mezi zájmem USA na přístupu k blízkovýchodní ropě, a tedy na převaze proamerických režimů na Blízkém východě, a zájmem většiny společností tohoto regionu na svobodě od amerického či západního vměšování byl učiněn konflikt mezi mírumilovností a násilností, lidskostí a barbarstvím. Tím, že byl zatemněn politický - tedy zájmový - kontext násilí, bylo také vyloučeno jeho politické zvládání a omezování: zatímco politika se pohybuje v šedé zóně mezi dialogem a donucením, depolitizovaný konflikt není řešitelný jinak než čistým donucením.
V podmínkách etablovaného pluralitního režimu nemá depolitizace konfliktu poukazem k nepřípustnosti metod jedné ze stran tak katastrofální důsledky jako v mezinárodní aréně. Naštěstí. Hysterické reakce některých komentátorů a politiků na vajíčkovou aféru před volbami do Evropského parlamentu - někteří, paradoxně včetně výše zmíněného Bělohradského, v ní zahlédli možnost budoucího fašistického puče - totiž ukázaly, jak lákavý je skluz k depolitizaci nejen na pravici, ale také na levici. S čestnou výjimkou Ondřeje Slačálka (Britské listy 2. 6. 2009) zapomněla většina levicových komentátorů na to, že bez různých forem omezeného a symbolického násilí či občanské neposlušnosti by emancipační hnutí západních společností (od dělnického až po feministické) stěží dosáhla výdobytků, které dnes považujeme za běžnou součást demokracie.
Jak připomněla Hannah Arendtová s ohledem na protestní hnutí šedesátých let i Josef Mlejnek ml. s ohledem na vajíčkovou aféru (Rádio Česko 16. 6. 2009), adekvátnost násilí v politickém boji nelze posuzovat in abstracto, ale vždy v konkrétním kontextu. Politik, jenž obhajoval policejní zvůli na Czechteku 2005 tím, že je třeba bránit společnost před asociálními živly, které „terorizují obyvatelstvo hlukem, špínou a dalšími útrapami“ a zvyšují „riziko šíření AIDS, žloutenky, salmonely“, by měl být připraven na to, že terče této zvůle a jejich sympatizanti rádi vymění diskusi s ním za vrhání vajec a že toho jeho hlavní politický rival náležitě využije.
Nejviditelnějším příznakem nové situace byla debata o umístění amerického radaru. Souhlasit v této otázce s komunisty přestalo být manifestací patologické úchylky a stalo se legitimní pozicí.
V dlouhodobém veřejném zájmu této země tedy není vyloučení komunistů ze systému, nýbrž naopak jejich úplná kooptace do něj a pošpinění jeho mocí
O autorovi| Pavel Barša, Autor přednáší na Filozofické fakultě UK a Anglo-americké vysoké škole a je výzkumníkem Ústavu mezinárodních vztahů politolog
