S Běsy si Spolek Kašpar ukrojil skutečně mohutné sousto, které zvládnout dá práci i souborům vybaveným širšími možnostmi co do věku a charakteru. Jenže tohle sdružení, i když ani jemu čas nestojí a doby, kdy Jakub Špalek byl mladý revolucionář, jsou ty tam, ještě pořád udivuje zvláštní zaťatostí. Je dána i tím, že divadlo si od počátku zvolilo nezávislý život a naučilo se hospodařit s penězi, za které by jinde nebyli ochotni k ničemu. Kašpar je ale pozoruhodný z mnoha důvodů: věrností a nadšením svých diváků, kteří ho neopouštějí, i tím, že třeba z DAMU angažuje neběžné herecké typy. Jednoduše - divadlo léta vykazuje obdivuhodnou setrvalost záměru. A sympatickou nenápadnost: možná i proto není v módě poklepávat ho po rameni.
Ale zpátky k Běsům, hrají se v Camusově dramatizaci a oba díly - samozřejmě že notně krácené. Minajev volí povýtce apelativní pojetí, ale stále jej rozbíjí žánrově i stylově, což může i popuzovat. Na jevišti vytvořil arénovitý prostor obestavěný truhlami, na nichž po celou dobu posedávají herci a jako svědci sledují právě probíhající dění. Ústředním bodem scény je velký stylizovaný kříž, jenž za pomoci světel vcelku působivě plní svou metaforickou funkci. Režie vybírá scény s ohledem na dramatičnost a děj modeluje jako nepřetržitý souboj, což vede občas k samoúčelné redukci i klíčových momentů děje. Nepříliš šťastná je připsaná postava vypravěče, či spíše „opovědníka“ (Eliška Boušková), jemuž je do úst vloženo leccos včetně promluv jiných, ale ničemu to nepomáhá. Ať už to posiluje epický charakter inscenace, či nikoliv.
Pak se ale začne dít něco nezvyklého - divák přestane vnímat roztříštěnost a nestylovost, přijme výběr scén jako izolovaných, ale naléhavých obrazů a motivů. Zjišťuje, že ho oslovuje hudba i pohybové ztvárnění, dusivá atmosféra a herecké výkony. Je to především Martin Hofmann v roli Stavrogina - volí civilní, až nezúčastněnou polohu, z níž ovšem přesvědčivě probleskuje stav jeho duše. A tím je permanentní úšklebek nad sebou i světem. Verchovenskij Petra Lněničky, hladký jako úhoř, naplňuje představu fanatika střídmými prostředky. Vizionářský Kirilov (Marek Němec) se občas podobá knížeti Myškinovi. Starý Verchovenský je sentimentální, sebelítostivý a vyděračský stařec, překvapivě ztvárněný Jakubem Špalkem. Je to pestrá garnitura a silná je i dámská sestava - Jitka Čvančarová jako vzrušující typ, vášnivá Lizaveta. Monika Zoubková v dvojroli Marji Lebjadkinové a Šatovové zvládá obě kontrastní figury s lehkostí a charakterizační originalitou - jako Marja je víc polapený motýl, jako ta druhá se marně pokouší o cynismus. Stavroginová (Milena Steinmasslová) je tentokrát víc než dáma tahající za nitky, spíš mentorující semetrika. Ale nakonec proč ne.
F. M. Dostojevskij: Běsi
Režie: Alexandr Minajev Divadlo v Celetné, Praha
