O řediteli pražského Gymnázia Jana Keplera Jiřím Růžičkovi je známo, že je svým způsobem elitář. Do primy totiž bere opravdu jen mimořádně nadané děti a svým známým prý říká: Nesnažte se protlačit potomka na víceleté gymnázium za každou cenu. Ublížilo by mu to.
* LN Kolik dětí se k vám letos hlásilo?
Přesně 252 do osmiletého gymnázia a 239 do čtyřletého.
* LN Kolik jste jich přijali?
Do čtyřletého 90, do osmiletého 28.
* LN Na základě čeho jste přijímali? Na základě Scio testů?
My to máme trošku složitější. Od Scia používáme test obecných studijních předpokladů, pro ty mladší taky test z matematiky. Pro starší, kteří míří do čtyřletého cyklu, máme vlastní matematický test a vlastní test z češtiny. Východiskem je text a my chceme, aby uchazeči na jeho základě vyvodili některé věci. Do matematiky zapojujeme i další předměty jako třeba fyziku. Jde nám totiž spíš o to, abychom zjistili, do jaké míry je to které dítě schopno řešit konkrétní problémy než jen o to, jestli umí počítat. Naše testy jsou rozsáhlejší a podle našeho názoru sofistikovanější než zaškrtávání správných odpovědí.
* LN Máte zkušenost, že děti, které se umístí mezi přijatými na předních, anebo naopak posledních místech, si tuto pozici drží i při studiu?
Ani ne. Rozhodně ne u těch mladších dětí v osmiletém gymnáziu, protože když jich vezmeme 28 z 250, rozdíl mezi dvacátým a osmadvacátým je nepatrný, nanejvýš desetiny. Samozřejmě že ti, kteří jsou mezi prvními pěti šesti, tedy ti hodně nadprůměrní, se jako nadprůměrní projevují i potom, ale výsledky testů nejsou jednoznačnou zárukou skvělého studia. Někteří studenti začnou být horší třeba za tři roky.
* LN Psychologové říkají, že se děti vyvíjejí ve skocích. To znamená, že u některého dítěte by se ten skok mohl dostavit až po přijímačkách na gymnázium...
Je to tak. My se v tom okamžiku, kdy je sem bereme, snažíme udělat všechno pro to, abychom dostali co nejkomplexnější představu o tom, jestli to dítě na studium má. Byly doby, když jsme přijímačky dělali i společně s psychology. Teď už to nelze, protože když je možné se hlásit na tři školy, psychologové by to prostě nezvládli.
* LN Mohli byste místo jedné primy provozovat třeba dvě třídy?
Mohli bychom vzít klidně tři, nikdo nám v tom nebrání. Svého času jsme to taky dělali. Začínali jsme s jednou. My byli jedna z prvních škol, které v roce 1991 osmileté gymnázium otvíraly. Tenkrát jsme vybírali jednu třídu z 962 zájemců! A říkali jsme si: z tolika zájemců, to vybereme nejen elitu národa, ale elitu Evropy. Skutečně, většina těch tehdejších studentů je po třicítce ve svých oborech nadprůměrná. Ale neplatí to stoprocentně. Dva se nedostali ani na vysokou školu a jedna z těch tehdejších elitních studentek se dneska živí jako pokladní v supermarketu. Vraťme se ale k tomu vývoji. Časem tlak na víceletá gymnázia ze strany veřejnosti stoupal. A my jsme přistoupili na dvě primy. Po určitých letech jsem ale zjistil, že ten výběr už není takový, jak bychom si představovali. My jsme osmileté studium vždycky chápali jako mimořádnou příležitost pro mimořádné děti. Přitom právě v době, kdy začala populační křivka klesat a dětí ubývat, se na cestu víceletých gymnázií dala kdejaká škola a ta mimořádnost se jaksi vytratila. Najednou už okruh dětí, z nichž jsme vybírali, nebyl ani tak velký, ani tak kvalitní. Uvědomil jsem si, že se věc musí řešit z pohledu školy.
* LN Co myslíte pohledem školy?
Mimořádné děti by měli učit mimořádní kantoři přesně pro jejich věk. A když si uvědomíte, že v primě až kvartě bylo při dvou třídách v každém ročníku najednou osm tříd, tedy vlastně polovina školy, znamená to, že potřebujete i polovinu kantorů schopných a ochotných učit i malé děti.
* LN Tolik jich není?
Jsou tady skvělí kantoři, o nichž vím, že jsou naprosto perfektní pro čtyřleté studium, tedy pro starší studenty. Ale kdybych je pustil do nižších tříd, možná by ty děti, jak vždycky říkám, dostaly psotníček a kantoři by si nevěděli rady. S malými dětmi se prostě musí pracovat úplně jinak.
* LN Myslíte, že tyhle věci řeší na všech gymnáziích?
Nevím, my to prostě řešili a po pár letech jsme se vrátili k jedné třídě primánů. Abych měl pro ni dost vhodných kantorů. Dalším důvodem bylo, že jeden čas bylo na gymnáziích v Praze strašně málo míst pro děti z devítek, což mi připadalo vůči nim nespravedlivé. Nechtěl jsem omezovat kvůli osmiletému čtyřleté studium.
* LN A na základní školy jste přitom nemyslel?
Musím říct, že ano. Jsem přesvědčen, že děti by ze základních škol neměly po páté třídě odcházet tak houfně, jak se to, bohužel, děje. Problém je v tom, že to se nedá ošetřit. Oni když se nedostanou na dobré státní gymnázium, jdou zkrátka na horší státní gymnázium, a když se nedostanou na horší státní gymnázium, jdou na soukromé. Na dobré, nebo i na špatné. A potom se přibližně třetina našich uchazečů o čtyřleté studium rekrutuje z kvart jiných gymnázií, soukromých i státních, s nimiž nejsou rodiny zřejmě dost spokojené.
* LN V čem se musí s dětmi na nižším stupni víceletého gymnázia pracovat jinak?
Děti, které se ve třídách sejdou, nekopírují svými schopnostmi Gaussovu křivku. Jsou tam děti prokazatelně nadané, a tím pádem vzniká hodně konkurenční prostředí, velká snaha prosadit se. Všichni byli zvyklí být nejlepší - a najednou někteří už nejlepší nejsou. A ani nemohou v té konkurenci. Je potřeba pracovat s nimi tak, aby se tuto skutečnost naučili zvládat. Hodně sázíme na individuální práci, ale tak, aby se tato práce posléze skládala do nějakých hromadných projektů. Hodně žáky zaměstnáváme.
* LN Někteří rodiče, jejichž děti se octly na osmiletém gymnáziu, mají pocit, že jsou žáci tak trochu přetěžováni. Je to tak?
Samozřejmě že toho mají už kvůli zmíněnému konkurenčnímu prostředí mnohem víc. Peloton jede zkrátka rychleji než na základní škole. Všichni musejí šlapat naplno. A když nějaké dítě na to, aby jelo takhle rychle, nemá, tak se samozřejmě brzy uštve. To je ovšem tím, že na víceletá gymnázia chodí i děti, které by byly šťastné a spokojené na základní škole.
* LN Tam ovšem nezůstávají proto, že rodiče nechtějí, aby je ti méně schopní a třeba problematičtí brzdili... Je to tak trochu začarovaný kruh, že?
Je. Víte, vždycky jsem si myslel, že by se do toho nemělo rodičům a dětem moc mluvit, ale čím dál víc mám pocit, že ta živelnost v odchodu do gymnázií, která propukla na konci devadesátých let, je špatná jak pro gymnázia, tak pro děti.
* LN Když vezmete všechny klady a zápory víceletých gymnázií, co převažuje?
Já si myslím, že klady. Ono se pořád mluví o tom, že dělení dětí ve věku jedenácti let je nesmysl a nikde kromě několika zemí ve střední Evropě neexistuje, Ale já na to koukám trochu jinak. Myslím, že my jsme tak mrňavá země, že bychom měli sázet na to, že je někdo opravdu dobrý a ty dobré si hýčkat. Já se o tom hodně bavím s řediteli základních škol. Tady na šestém pražském obvodě je jich 14 a jen tři gymnaziální primy. Ty by základní školám moc žáků neodvedly.
* LN Jenže ty děti to nezkouší jen v Praze 6.
Právě. Místo toho, aby zůstaly na dobré základní škole, jdou třeba na špatné gymnázium. A pak jsou nešťastné a shánějí něco lepšího. Jeden čas se říkalo: zlepšete základky, děti nebudou odcházet na gymnázia. Jenomže ono to tak nefunguje. Já bych dal ruku do ohně, že tady u nás na šestce je spousta výborných základek. Přitom jim to nepomůže, do rodičů páťáků najednou něco vjede a začnou si říkat - nemůžeme dopustit, aby náš Jaroušek nebyl na gymnáziu, když je tam sestřenice Helenka. Ambice rodičů jsou přitom často naprosto nesmyslné. Vezměte si jen tu jejich snahu najít dětem na každý den nějakou další činnost. Zrovna nedávno jsem si povídal s klukama, kteří chodili k nám do školy. Dneska je jim kolem třicítky a oni vzpomínají, jak chodili na základku, přišli ze školy, hodili tašku do předsíně a šli ven lítat. Dneska se diví: támhle je hřiště a nikdo na něm - kde jsou ty děti? A já jim říkám: kde by byly? Přece na gymnastikách, na angličtinách, na baletu nebo džiu džitsu, sebeobraně. Rodiče jim prostě hledají náplň za každou cenu. A tu hledají i ve studiu.
* LN Není to tak, že víceletá gymnázia vlastně nedávají dětem žádnou přidanou hodnotu, nýbrž jen těží z toho, že nabrala nadané žáky s dobrým zázemím?
Samozřejmě, je to tak, i když se to nerado slyší. Platí to skoro beze zbytku pro všechny víceleté gymply. Různá mezinárodní testování ukazují, že u nás je velký rozdíl mezi těmi nejlepšími a těmi nejslabšími, zatímco v zemích, jako je třeba Finsko, Švédsko nebo Dánsko nikoliv. Oni tlačí na to, aby se ti nejslabší posunuli dopředu.
* LN Zdržují tím nadané?
Já myslím, že na posouvání špiček ještě víc nahoru si nechávají čas až na vysoké školy.
* LN A není to tak lepší?
Já nevím, jestli je to dobře, nebo špatně. Možná, že je to dobře. Já jenom vím, že studenti našeho gymnázia odjíždějí dost často na nějakou dobu do zahraničí. A když se vracejí, je z jejich reportů vidět, že tam patří k nejlepším. Kromě toho už taky dávno neplatí, že se nedovedou prosadit nebo že nemají sebevědomí. To jsou řeči, které už dávno neplatí. Teď dělali čtyři naši studenti přijímačky na Cambridge. Tři uspěli.
* LN Kdybyste nebyl ředitelem gymnázia, ale základní školy, jaký by byl váš vztah k víceletým gymnáziím?
Spílal bych jim. Ale ono se spílá gymnáziím, a přitom selekci dělají už i základky svými rozšířenými výukami jazyků, matematiky a tak dále. Taky se snaží urvat, co jde.
* LN Tomu se říká sekundární selekce, že?
Je to tak.
***
PROFIL Jiří Růžička Učil původně tělocvik a češtinu. Už dvacet let je ředitelem pražského Gymnázia Jana Keplera, které je všeobecně považováno za jedno z nejlepších u nás.
