Z jeho monumentálních Deníků přetiskujeme dva úryvky z roku 1975.
Knihovny, pěkně po pořádku. Člověku se rozbuší srdce, když se do nich po letech vrátí. Tak jako si bručel starý Léautaud, že „není jiný domov než život“, tak si já, když procházím otáčivými dveřmi Public Library na Dvaačtyřicáté ulici, mumlám, že „není jiný domov než knihovna“. Americká knihovna mi v oněch letech nahrazovala vše: domov, kavárnu, společenský život. Velkoryse pojaté americké knihovny plné života, kde jsem každý den na dlouhé hodiny nacházel „domov“, nejsou muzea knih ani zatuchle páchnoucí semináře, jsou domovem, kde spolu lidé mohou diskutovat, souhlasit i navzájem si oponovat… a nikdo je nepřerušuje, nenapomíná k pořádku, není tu snobismus ani zkostnatělé poučování… Ano, ten pravý domov je knihovna! Velká čítárna newyorské Public Library, kde jsem patnáct let upadal v nadšení, rozčiloval se a učil, horoval a kochal se: „žil jsem“. Vše je, jak bylo: tak jako dřív, i teď má knihovna otevřeno každý den v roce, i dnes vám přinesou knihu ze skladu na minutu přesně, za těžkými bytelnými dubovými stoly sedí tytéž postavy, nocležníci ducha, tuláci hřející se v útulku duše, hippies, staří knihomolové, mladá děvčata, zbloudilí lidé od pera, lid Ducha obého pohlaví. To bylo na Americe nejlepší: knihovny.
Na Šedesáté ulici Francouzská knihovna, s červenými koženými křesly jako v nějakém klubu. Blížím se k oázám vynořujícím se na mé cestě nábožně jako poutník k Mekce: jestli jsem za patnáct let strávených v této cementové pustině nezchřadl, pak za to vděčím těmto knihovnám. Newyorská knihkupectví: připomínají hroby faraonů přecpané výživnými prostředky nezbytnými k posmrtnému životu… Brentano na Fifth Avenue, Scribner… ve výloze pár novinek na ukázku. Zbytek na regálech ve skladu, v suterénu: tisíce a tisíce nových knih. Schopenhauer píše, že vždycky, když vezmeme do ruky lipský knižní katalog, vzpomene si na Herodota, podle něhož Xerxes propukl v pláč, když sledoval defilé vítězných vojsk své mocné armády, protože myslel na to, že za sto let budou všichni tihle skvělí mužové bezejmennými mrtvými… To on, Schopenhauer, propuká v pláč, když čte tituly nových knih, protože ví, že za deset let většina z nich beze stop zmizí z paměti… To napsal před sto lety. Co by asi říkal dnes?
Pro knihu hlasovali Jiří Dynka, Václav Klaus, Jaroslav Med, Věroslav Mertl, Antoním Přidal a Jan Rejžek. V LN ji recenzoval Petr Zídek 10. 5. 2008.
7. až 8. místo Deníky I, II
Sándor Márai Přeložily E. Sládková a D. Gálová. Vydala Academia, Praha 2008, 533 + 408 stran.
