Michael Azerrad, newyorský novinář a muzikant, je autorem dvou významných hudebních publikací. Tou první je jedna z nejlepších monografií o Nirvaně a Kurtu Cobainovi s názvem Come as You Are: The Story of Nirvana. V roce 2001 vyšla jeho druhá kniha Our Band Could Be Your Life, kolekce profilů třinácti amerických skupin, které přestože nikdy nedosáhly komerčního úspěchu, byly určující pro vývoj celé nezávislé hudební scény.
Kromě Black Flag, Sonic Youth, Fugazi nebo Mission of Burma Azerrad zmiňuje také Hüsker Dü. Alternativně rocková, punkem (zejména Ramones) i hardcorem ovlivněná trojice Hart, Norton a Mould si jméno zvolila podle skandinávské fráze Husker Du?, znamenající Pamatuješ? Přehlásky přidali, aby „vypadali heavymetalově“.
Za svou krátkou kariéru stihli vydat šest desek, z nichž nejvýznamnější byly Zen Arcade (1984) a následující New Day Rising (1985), a na sklonku 80. let dokonce podepsali smlouvu s velkým vydavatelstvím - s ohledem na jejich „undergroundový“ původ to byla dost překvapivá nabídka. Jejich vliv později poznamenal Pixies, My Bloody Valentine, Foo Fighters i Nirvanu a dodnes platí na punkové a hardcorové scéně za klasiku.
Rozpadli se nicméně záhy, už v roce 1987. Jednou z příčin byly osobní problémy, které se vyostřily po sebevraždě manažera kapely Davida Savoye, své ale způsobila i Hartova závislost na heroinu a divoká léta s alkoholem; dodnes si kvůli tomu v tisku Bob Mould a Grant Hart vjedou občas do vlasů. Zatímco Greg Norton se odmlčel, oba zbylí hudebníci se vydali vstříc sólovým kariérám. Nedávno se Hart nechal slyšet: „Pracuju teď na projektu se členy Godspeed You! Black Emperor a tihle kluci jsou skvělí. Do pár týdnů práce vložili tolik úsilí, kolik jsem u Boba v Hüsker Dü neviděl za celých devět let.“ Spíš zázrak dopomohl jejich jedinému společnému (benefičnímu) koncertu v roce 2004.
Písničky a elektronika Bob Mould kromě práce na svých sólových deskách (první, téměř akustická Workbook, vyšla v roce 1989) založil Sugar, kapelu lehčího, písničkovějšího ražení než Hüsker Dü. V roce 1992 vydali úspěšný debut Copper Blue, ale po několika nahrávkách se s fanoušky v půlce 90. let rozloučili a Mould pokračoval svou vlastní cestou. S DJ Richardem Morelem si založil elektronický projekt Blowoff, věnoval se remixům (mj. pro newyorskou kapelu Interpol), dál vydává sólové desky. Léta se chtěl vymanit z rockové škatulky, kam se svými kapelami patřil, a v roce 2002 vydal rockově elektronické album Modulate; a o rok později, pod přezdívkou LoudBomb, kompletně elektronické Long Playing Grooves. „Do elektroniky jsem se zamiloval během života v New Yorku. Měl jsem už dost kytar a tohle zrovna zapadlo do mého aktuálního životního stylu.“ S posledními dvěma nahrávkami se ale k rockovému zvuku částečně vrací.
Hudebně stárne s grácií. „Už dávno mi není třiadvacet. A už dávno nenechám alkohol, aby mi mával životem, to už je myslím za mnou. Jsem úplně někde jinde a někdo jiný. A hudba, kterou teď dělám, tyhle stavy a pocity odráží,“ řekl v roce 2005.
Aktuální desku District Line vydal kalifornský label Anti- a Mould se tak v jejich katalogu zařadil mezi jména jako Nick Cave, Tom Waits, Neko Case nebo třeba The Frames Glena Hansarda. Oslovil stejné hudebníky, kteří mu pomáhali už na poslední dva roky staré desce a kteří s ním hráli na posledním turné (mezi jinými to byl také Brendan Canty, bubeník Fugazi), a za pár týdnů byla deska hotová.
Mould ji popisuje jako „příběhy jednoduchého života v komplikovaném městě“ - a odkazuje přitom na Washington, kde poslední léta žije. „Tahle nahrávka je shrnutím mého života ve Washingtonu v posledních pěti letech. Jsou to příběhy o mně a o mých přátelích, věci, které vidím a slyším. Většinou jsou to všechno příjemné zkušenosti a deska District Line je pro mě něco jako kniha, do které jsem to všechno zapsal,“ ohlíží se hudebník.
Ticho mezi námi Novinka se, podobně jako předchozí Body of Song, sice opírá o střídmý kytarový rock (tempem blíž Sugar než Hüsker Dü), ale pohlcuje všechno, co Mouldovi prošlo v posledních letech rukama - nejvýrazněji je slyšet elektronika, na řadu přichází i španělka.
Mezi (tu kytarovou) „klasiku“ se pravděpodobně zařadí hned několik chytlavých, melodických skladeb. Už pří výběru singlu měl Mould šťastnou ruku: The Silence Between Us má silný, zapamatovatelný refrén (a melodií evokuje hit If I Can’t Change Your Mind od Sugar), úvodní Stupid Now flirtuje s tanečním rytmem a netradiční strukturou. Very Temporary je další „typický Mould“. Do každé skladby promítá kromě svého lehce nakřáplého hlasu taky nepatetické, vypravěčské texty. „Když člověk stárne, je pořád těžší a těžší být mladým rozhněvaným mužem,“ komentuje se smíchem svoje písničkářské dospění Mould.
Zajímavá kombinace akustické kytary, elektronického pozadí a efektem pozměněného hlasu je slyšet v klidné Miniature Parade; Walls in Time, která v tichosti zachází ještě dál, byla napsaná původně pro debut Workbook na konci 80. let. Balada Old Highs New Lows, taneční, téměř klubový kousek Shelter Me a techno v Return to Dust jsou nejtypičtějšími odkazy na projekt Blowoff a elektroniku desky Modulate.
Pro fanoušky Hüsker Dü, pakliže se nestihli seznámit s touto stránkou Mouldovy tvorby, to bude asi překvapení. Ale i když nejde o žádné přelomové postupy, je to skvělá vizitka někoho, kdo neparazituje jen na úspěchu svých bývalých projektů, ale razí si novou, originální a stejně úspěšnou cestu.
HODNOCENÍ LN **** Bob Mould: District Line
Anti- 2008
***
„Už dávno mi není třiadvacet. Už dávno nenechám alkohol, aby mi mával životem, to už je myslím za mnou. Jsem úplně někde jinde a někdo jiný. A hudba, kterou teď dělám, tyhle stavy a pocity odráží.“
