Že filmy podléhají trendům, víme všichni – tím spíš, čím blíž jsme Oscarům či jiným výročním filmovým cenám. Některé trendy se nemění: Oscary dostávají filmy oscarové, čili ani dobré, ani špatné, ale prostě takové, které útočí na smysly americké filmové akademie a publika.
Další trendy jsou dobové. Teď zrovna letí bijáky o válce s terorismem. Protože už od 11. září 2001 utekla nějaká doba, je pomalu čas relativizovat. A při současné propojenosti světa médii už nelze dál s vážnou tváří produkovat stereotypní akční thrillery „my proti nim“, jaké byly běžné během studené války. Nejen proto má angloamerická filmová výroba dnešních dní vyhrazené místo na snímky, které „citlivě lidským“ způsobem poukazují na to, že ne každý Arab musí být terorista a ne každý běloch kníkavě čistý zachránce lidstva. Labyrint lží, Zrádce, v soutěži probíhajícího Berlinale obsažená London River a další filmy – většinou jde o snesitelné, ale přece jen kýče, které nepřežijí dobu svého vzniku.
A pak jsou tu trendy, které vzniknou samovolně, prostě z potřeby, kterou film jako organické médium vyvolá samo bez ohledu na „společenskou objednávku“. Animovaný dokument Valčík s Bašírem se stal první vlaštovkou masivního tahu. Aktuální dokumenty z pobaltských zemí nezávisle na něm obsahují animované vsuvky, se kterými experimentoval už Michael Moore. A produkce Negativ, která zaštiťuje vznikající český film Alois Nebel, kombinující hranou akci s animací, na Berlinale zrovna podepsala smlouvu se společností Match Factory, jež zastupuje právě „Bašíra“. Něco je zkrátka ve vzduchu. A historie ukázala, že to, co se do něj dostane samo od sebe, vydrží v kulturní paměti nejdéle.
O autorovi| Vojtěch Rynda, redaktor LN
