Quido Šimek (1857-1933), litomyšlský kupec, sběratel a organizátor kulturního života, po sobě zanechal pozoruhodné literární a výtvarné dílo. Do obecné paměti by ho měla vrátit výstava, která probíhá do 11. listopadu v Regionálním muzeu v Litomyšli, a především kniha Martina Boštíka Spasitel všednosti. Východočeská Litomyšl je městem, jehož kulturní význam vysoko převyšuje jeho velikost. Do symbolického panteonu litomyšlských velikánů by měl být vedle Bedřicha Smetany, Julia Mařáka, Huberta Gordona Schauera, Zdeňka Nejedlého či Josefa Portmana napříště řazen i Quido Šimek, od jehož narození uplynulo letos 10. března sto padesát let.
Quidona Šimka zdánlivě nic nepředurčovalo k tvorbě, které se věnoval. Narodil se v rodině etablovaného litomyšlského kupce Josefa Šimka. Neúspěšně studoval několik let na gymnáziu, v rodinném krámě se vyučil a nějakou dobu strávil na zkušené ve Vídni. V roce 1875 se stal matčiným pomocníkem v obchodě (otec zemřel již o tři roky dříve) a po její smrti převzal celou živnost. Zaváděl řadu novinek - jeho obchod na náměstí v čísle popisném 139 byl ve městě první, který měl výlohu - a vábil zájem nakupujících do té doby málo známými druhy zboží: neapolskými špagetami, francouzskou hořčicí nebo sardinkami.
Účastnil se veřejného i spolkového života, zasedal v městském zastupitelstvu, byl členem Obchodního grémia v Litomyšli, Klubu velocipedistů, Vzdělávacího sboru v Litomyšli i recesistického spolku Hnízdo kosů litomyšlských. Ten existoval v letech 1899-1903 a svou uzavřeností, přijímacím rituálem a spolkovou etiketou trochu parodoval zednářské lóže. Podle Šimka, který byl téměř po celou dobu existence spolku jeho šéfem - „obrkosem“, bylo účelem kosárny „pomocí humoru a satiry míti na zřeteli pokrok a rozkvět města, na pranýř dávati nepoctivce a stříhati staré copy“. Jako jeden z dvanácti zakládajících členů Spolku muzejního v Litomyšli byl Šimek od roku 1891 klíčovou postavou při vzniku městského muzea, jemuž až do roku 1912 věnoval mnoho energie jako kustod části sbírek.
Literární a výtvarná činnost Koncem roku 1911 pronajal Quido Šimek svůj obchod a až do smrti se věnoval pouze sběratelské a tvůrčí práci. Ze svého domu vytvořil soukromé muzeum, v němž si zájemci mohli prohlédnout jeho kolekci starožitností, mincí a pohlednic. Zejména jeho sbírka mincí - přes sedm tisíc kusů - patřila mezi válkami k nejvýznamnějším u nás.
Nesmrtelnost Šimkovi zajistila především jeho literární a výtvarná činnost. Atraktivnost knihy Martina Boštíka s podtitulem Život a dílo neobyčejného litomyšlského kupce je dána především Šimkovými kolorovanými kresbami, kterými doprovázel svá literární díla a v nichž také samostatně zachycoval všední život ve svém rodném městě od sedmdesátých let 19. do třicátých let 20. století. Přestože si podle Boštíka Šimkův výtvarný projev „v žádném případě nekladl primárně estetické cíle, nýbrž sloužil jako názorná věcně-dokumentační pomůcka“, kresby mají neobyčejné kouzlo, humor i osobitý styl. Neškolenou rukou dokázal Šimek nejen věrně zachytit atmosféru města, ale rovněž vystihnout mnohé postavy a situace. Obrázky tak mají dnes nejen dokumentární, ale i estetickou hodnotu.
Nejpřitažlivější je Šimek tam, kde spojuje kresby s textem. To je zejména ve dvou kronikách: v kronice jeho kupecké rodiny nazvané U Šimků 1849-1911, a zejména v osmidílné kronice Litomyšl za doby světové války 1914-1919. Zatímco v první kronice zasazuje Šimek svou rodinnou historii do kontextu vývoje města, válečná kronika je širší freskou zachycující osudy stovek lidí. Popudem k jejímu vzniku byl konec regionálních novin Stráž východu, jejichž vydavatel musel narukovat. Kronika měla noviny svým způsobem suplovat.
Kronika vyniká jemným humorem a nadhledem. Jako ilustraci zde uveďme dva zápisy. První je z února 1916. Bylo kázáno z kazatelny našeho chrámu děkanského o nevěrnosti našich žen, jichž mužové dlí v poli, ve vřavě válečné a s bolestí bylo konstatováno, že v kolatuře přibyde 25 nemanželských dítek. Jaké to překvapení pro otce, když spatří, až se z vojny vrátí, že mu v rodině přibylo. Však ženy, jichž se toto pokárání netýkalo, se zlobily, že to vzali z kazatelny tak sumárně, vždyť nejsme všechny stejny, si cestou z kostela povídaly.
Druhá ukázka z dubna 1917 reflektuje vstup Spojených států do války. ...se Spojenými státy, jedenáctým to naším nepřítelem, přibývají ještě menší státy Jižní Ameriky, totiž Peru, Kuba, Brazílie a Guatemala, kteréžto státy jednak už, anebo hodlají a chtějí vypovědět válku našemu spojenci, „eo ipso“ také nám. Přibylo by de facto 5 nových nepřátel. Moc strachu nemáme, obzvláště ne z Guatemaly, kde nemají ani loďstvo a vojáků 86 000 mužů, tedy tolik, co my jich máme ve vojně teď na „urlábu“. Jedině to by nás mrzelo, že Guatemala má kafíčko - a Kuba má tabáček - a to nám bude chybět, jako že už chybí.
Po válce Šimek kroniku, která bohužel nikdy nevyšla tiskem, doplňoval novinovými výstřižky informujícími o významných událostech. Zprávu z března 1933 o jmenování Adolfa Hitlera německým kancléřem doprovodil několik měsíců před smrtí touto prorockou glosou: Bude vojna bude - kdo tam na ni půjde! Kdo bude psát zas kroniku? My už tady nebudem. To bude dobře -aspoň nezažijem to krupobití z letadel!
Jedinou vydanou Šimkovou knihou se stala již v roce 1893 satirická brožura Cesta do Itálie a po Itálii, po zemi, po vodě i v luftě, kterou publikoval pod pseudonymem Jeremiáš Okurka. Šlo o jubilejní pouť do Říma s výletem do Neapole, které se zúčastnilo na čtyři sta poutníků z Čech, Moravy a Slezska. V knize Šimek nezmiňuje audienci u papeže, ale zato barvitě líčí vykopávky v Pompejích, odkud si přivezl také několik kousků do své sbírky starožitností. V roce 1900 se Šimek vypravil do Paříže na Světovou výstavu a své zážitky opět zpracoval do humorného cestopisu, který ovšem zůstal v rukopise.
„Litomyšlský kupec v čp. 139 byl tvůrcem mnoha světů, vážných i humorných, historicky cenných i dobově prchavých -v každém případě byl člověkem, jehož svět zářil mnoha barvami,“ píše Martin Boštík. „V jeho povaze bylo něco z rysů sběratelů kuriozit renesanční doby. Na druhou stranu se Šimek svým citem pro kouzlo všednosti stal v plném slova smyslu jejím spasitelem, člověkem, který ji dokázal povznést z řádu čehosi nezajímavě běžného do řádu kouzelného a magicky působícího.“
Quido Šimek byl i ve své době výjimečnou a možná trochu výstřední osobností. O jeho soukromém životě se v Boštíkově knize příliš nedozvíme, pouze to, že zůstal starým mládencem. Svým dílem pomohl mnoha historikům, kteří se zabývají či budou zabývat každodenním životem českého města ve druhé polovině 19. a první třetině 20. století. Šimkovy sbírky zdědilo městské muzeum v Litomyšli, kde byly vystaveny až do roku 1962 podle jeho poslední vůle v samostatné místnosti. Letošní výstava snad představuje nejen Šimkův návrat do litomyšlského muzea, ale také jeho vstup do obecného kulturního povědomí.
***
KNIHA TÝDNE
Spasitel všednosti - Quido Šimek (1857-1933) Martin Boštík Vydalo nakladatelství Paseka, Praha -Litomyšl 2007, 173 strany.
